Před 75 lety bylo vojáky Rudé armády nalezeno asi 7000 přeživších lidských bytostí v Osvětimi. Odhady říkají, že více než jeden milión jejich spoluvězňů tam byl zavražděn, spálen a vymazán z povrchu zemského.

Ne, že by v historii lidské krutosti bylo vraždění lidí čímsi novým. Od samého počátku dějin se vždy našli jedinci, kteří si mysleli, že dobytím území a likvidací původních obyvatel dosáhnou čehosi lepšího. Kvůli příslibu lepšího živobytí, rozšíření životního prostoru či jen za prosazení vlastního životního názoru byl v dějinách zabito nespočet těch, kteří měli tu smůlu, že stáli v cestě těm momentálně fysicky silnějším.

Holocaust byl však v dějinách novinkou. Nacistická ideologie nadlidí usoudila svými představiteli, že je nutné vyhladit z povrchu Země celou jednu lidskou rasu. Tady nikoli své nepřátele, kteří by se třeba jen bránili na svém území, nikoli soupeře o zdroje atd. Důvodem byl jedině jejich rasový původ. Tato zrůdnost pak konala své dílo i mezi svými váženými spoluobčany, kteří v době nedávné pro stejnou vlast nasazovali na frontě svůj život, kteří svými objevy posunovali lidské vědění dále, kteří léčili své blízké bez ohledu na jejich původ či z pozice vysokoškolských pedagogů vzdělávali národ. Kteří psali slavná díla literární, vědecká či třeba filmová či hudební.

Likvidace dostala průmyslový ráz. Prvotní zkušenost členů tzv. Einsatzgruppen, kteří šli za pravidelnou německou armádou, vyhledávajíce židovské obyvatele, které ihned stříleli a „uskladňovali“ do hromadných hrobů, se příliš neosvědčila. Členové popravčích čet prý trpěli depresemi ze zabíjení malých dětí a museli být často střídáni. Konference ve Wannsee dala celému procesu zcela jinou podobu, a to velmi sofistikovaným procesem mizení Židů. Shromáždění na nádražích, transport do Osvětimi či podobných míst, selekce, plynová komora a kremační pece.

Úkoly byly rozděleny tak, že nikdo nemohl tak nějak říci, že právě on je vinen. Jedni Židy sesbírali, jiní nakládali, obsluha železnice je dovezla na místo, jiní je vytřídili. Další pak jen zavřeli komoru a zase jiní dohlédli na likvidaci popela. Příkladem byl Adolf Eichmann, který ve svém životě nejspíše nezabil ani zvířátko a který se popsaným způsobem bránil v procesu po svém únosu z Argentiny a soudu v Tel Avivu. On prostě jen celou akci řídil, a to na rozkaz Adolfa Hitlera

Čas prý hojí rány. Vzhledem k 75 letům od konce šoa už žije jen velmi málo očitých svědků. Stále více a více se objevují ti, kteří celé toto dějinné šílenství zpochybňují, relativizují a v určitých režimech i oslavují. Opět se i v civilizovaných zemích objevují ti, kteří by tak nějak chtěli dokončit Eichmannovo dílo. Jsme zase svědky zabíjení lidí jen proto, že nosí na hlavě jarmulku či světí šabat. I u nás se někteří spoluobčané nestydí si v rámci protestu proti rouškám přidělat na šaty Davidovu hvězdu jako doklad svého útlaku, aniž by dohlédli, jak se tento jejich čin může dotknout těch, kteří ji museli nosit a jež byla označením jejich „podřadné rasy“.

Židovský filosof Martin Buber označil Osvětim za „otevřenou ránu v řádu lidského bytí“. Zdá se, že hned tak se nezacelí.