29.3.2024 | Svátek má Taťána


HISTORIE: 1914 (2)

24.6.2014

Konec nadějím na dohodu o rovnoprávném postavení Čechů a v Rakousku

Češi měli v té době na konci 19. století a hlavně v po roce 1914 teoreticky několik možností, jak se bude jejich místo ve středu Evropy vyvíjet dále. Zpočátku se část Čechů domnívala, že budou moci žít v Rakousku vedle Němců jako rovnoprávný národ, ale to se ukázalo jako nereálné. Politický směr spolupráce malých slovanských národů zvaný „austroslavismus“ předpokládal mírovou spolupráci menších slovanských národů střední Evropy žijících na území habsburské monarchie, jimž by nedominovaly německy mluvící elity. Byl propagován zejména českými liberály v první polovině 19. století. Jako zásadní politický směr jej navrhl Karel Havlíček Borovský v roce 1846 jako protinávrh k panslavismu. Další zastánce tohoto směru, František Palacký, navrhoval federaci osmi národních krajů s výraznou samosprávou. Po porážce české revoluce v Praze v červnu 1848 tento program přestal být ve skutečnosti realizovatelný, i když teoreticky přetrval do roku 1918. Vztahy mezi Čechy a Němci byly po věky složité, to ano, nicméně únosné. Vyhrotily se však právě na jaře osmačtyřicátého roku, a během několika týdnů se proměnily v trvalé trauma, ve svých dlouhodobých důsledcích dodnes ne úplně zhojené.

Velkoněmci, tedy zastánci pangermanismu a také třeba socialista Karl Marx (ano, ten Marx) zuřili, že slovanské pluky složené z Chorvatů, Slovinců, Poláků a Čechů udržely císaře na trůně za revoluce 1848. Nerealizovatelnost austroslavismu se ukázala po vytvoření rakousko-uherského ,„dualismu“, na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání v únoru 1867, kdy svá práva získali Maďaři na německy mluvící Vídni s nevyslovenou, ale zásadní podmínkou, že se naopak spojí s německy mluvícími Rakušany proti rakouským Slovanům.

Zpočátku však většina Slovanů v rakouské říši a také Češi věřili, že dojde k dohodě. Byl to však omyl. A začalo to tak pěkně. V září 1868 bylo přijato chorvatsko-maďarské vyrovnání, které zajistilo částečnou autonomii Chorvatsko-Slavonska, tedy i Slovinců, v rámci uherské části státu. Začalo být připravováno i rakousko-české vyrovnání. Císař František Josef I. navštívil Prahu roku 1868 a osobně se pokoušel o dohodu s českými zástupci. Byl však pod tlakem rakouských a českých Němců, a tak teprve o tři roky později pověřil hraběte Karla Siegmunda von Hohenwarta vytvořením vlády, která se pak pokoušela o dohodu s Čechy. Čeští političtí představitelé sestavili tzv. fundamentální články a spělo se k dohodě. Pangermanisté němečtí i rakouští se obávali této dohody a měli silnou podporu v představiteli Uher Andrássym, kterého pak podporovala a obdivovala manželka Františka Josefa I. Ona slavná Sisi . A ženská v politice, řídící své kroky nikoli hlavou, to je vždy malér. Nakonec císař jednání s Čechy zastavil, nenechal se korunovat českým králem, čímž politicky ponížil českou pozici, a vše dospělo ke krachu.

Měli bychom si z této doby pamatovat: Maďaři,kteří vedli proti Vídni válku, získali spoluvládu. Chorvati a Slovinci,vždy připravení i násilím chránit své zájmy, získali alespoň částečnou suverenitu. Češi, kteří byli neustále loajální k císařskému dvoru a hledali morální a demokratické způsoby dohody, nezískali nic a naopak ztratili. Jejich konkurenti - německy mluvící obyvatelé českých zemí - se cítili na koni. A jistý Karl Heinrich, německý publicista, který se pouštěl i do filosofie a ekonomie, se vší vážností napsal: „Úplný zánik Slovanů jest požadavkem evropské kultury, protože budou poněmčeni a pomaďarštěni. Je to banda lupičů a příští světová válka přinese jejich zánik. Čechové, k nimž chceme Moravany a Slováky počítat, ačkoliv se řečí i minulostí od sebe liší, neměli by nikdy svých dějin - a tento neexistující národ činí si nárok na samostatnost? Nemají žádného práva na národní samostatnost a nemohou jí nikdy dosíci.“ (Jan Veselý, Toulky českou minulostí)

Duální říše Rakousko-Uhersko

Konec nadějím na nějakou dohodu o rovnoprávném postavení Čechů a vůbec Slovanů v Rakousku - tedy „Předlitavsku“.

Linecký program 1882 byl vyhlášen představiteli německých nacionálních stran v Rakousku na setkání v Linci v srpnu 1882. Jeho autory byli: vůdce rakouských „Burschenschaft“ Georg Schönerer, Heinrich Friedjung a přestavitelé rakouské sociální demokracie Viktor Adler a Engelbert Pernestorfer. Základem lineckého programu byla představa o oddělení Rakouska - Deutschösterreich - od ostatních částí monarchie - včetně zemí Koruny české - a jeho připojení k Německu. Program požadoval zachování německé politické hegemonie v Předlitavsku a výsadní postavení němčiny jako státní řeči. Navrhoval jmenovitě odloučení rakouských a českých zemí od Haliče, Bukoviny a Dalmácie a jejich užší připoutání k Německu (požadavek rakousko-německé celní unie). Obsahoval i sociální reformní návrhy ve prospěch středních vrstev, na které se snažil nejvíce působit. Tyto výhody však byly koncipovány tak, aby hlavně upřednostňovaly německy mluvící členy střední vrstvy. Mezitím se změnilo mezinárodní postavení habsburské monarchie poznamenané porážkou od Pruska roku 1866, která ji přivedla do závislého postavení na Německu.

Souběžně s hledáním opory v německé říši docházelo v rakousko-uherské monarchii k hnutí na obranu výsadních a vedoucích posic německého národa, k prudkému růstu nacionálního hnutí. Německý nacionalismus v Rakousku měl však jiný charakter než v Německu. Nebyla to a také nemohla být expanzivní snaha po dobytí světa, ale právě naopak jen obrana výsadního postavení proti postupujícímu rozvoji neněmeckých národů v monarchii. Rakouský nacionalismus byl bezprostřednější, lidovější - völkisch, jak říkají němečtí autoři. Byl přímo spojen s každodenním politickým bojem. To mu dodávalo konkrétnosti. Jeho představitelé byli hlučnější, v místním měřítku výbojnější, osobně přímo zaangažovaní a nesmiřitelní. V roce 1880 založen Deutscher Schulverein, který měl pečovat o udržení a posílení německých státních škol v „ohrožených územích“, míněno hlavně jižní Rakousko a Čechy a Morava. Prostřednictvím sítě důvěrníků byla z Německa dopravována do Rakouska finanční podpora pro německé národní hnutí ve smíšených oblastech Rakouska (V. Olivová: Rakouská politika v českých zemích: www.ceskenarodnilisty.cz)

Hlavní problém byl nejen politický, ale i psychologický. Rakouští a čeští Němci se považovali (dodnes v duchu považují, ač to veřejně nepřiznají, viz vyjádření dnešní české ministryně spravedlnosti (sic!) Válkové s německo-českými kořeny, o nadřazenosti německé kultury nad českou) ve vztahu k Slovanům a specielně odbojným Čechům, jak říká i rakouský odborník na tyto vztahy Alfred Paylaitner, za „panský národ“. Na Čechy se dívali, jak dokládá tento rakouský intelektuál, takto: Noviny „Kärntner Allgemeine Volkszeitung" (země Korutany, kde sídlí také Slovinci) z 5. července 1897, který byl společně s „Grazer Tagblatt", orgánem Německé strany lidové v alpských zemích, napsal o volbách do rakouského parlamentu: „Posměšně a s úšklebkem vstupuje lupičský rusofilní frocek (Slované) do německého domu. Ještě sto let a v Ostmarce Gauen (míněno Rakousko ve smyslu „východní německá zem“) už nezazní ani jediná německá hláska, jediný radostný německý alpský popěvek už nebude znít do údolí a vzduchem se nezatetelí jako výraz radosti srdce a životního štěstí jediná německá sladká ukolébavka od německé matky“....... “povstaňte, potomci od Mars la Tour, Gravelotte a Sedanu (německo-francouzské bitvy),... povstaň, ty sílo rekova, ty sílo Siegfriedova, hodina, která rozhodne o bytí a nebytí tvého lidu v „Otově marce“ (východofrancká říše, tedy přeneseně Rakousko) se blíží. Že to nebylo myšleno obrazně, ale doslova, svědčí obrázek zvaný „Bitva o Mars-la-Tour 1870“, který byl pro Němce čímsi jako pro Čechy obrazy husitských vojsk vyhánějících „Němce-papežence“ od Mikoláše Alše.

Bitva u Mars la Tour, 1870

Denník „Grazer Tagblatt" z 8. července 1897 se ve svém boji proti českému vlastnímu státnímu právu dovolává pomoci Merovejců a Markomanů. Ostatně jako sudetoněmecký landsmanšaft dodnes. Denník přináší z Německa článek o výzkumech „známého nacionálního učence von Pfister-Schwaighusena". Ten považuje „pokrevní souvislost" mezi Němci z Čech a starými Germány za prokázanou. Českým přistěhovalcům prý byl vstup do „německého říšského území" povolen merovejskými králi jako takzvaným „pasteveckým slovanským hostům". A toto jsou prosím všechno autentické výroky týkající se pouze řešení otázky možnosti, aby byla v Rakousku používána jako úřední řeč i čeština!

Po tzv. rakousko-uherském vyrovnání a odmítnutí císaře nechat se korunovat českým králem začala část Čechů (na Wikipedii čert ví proč nazývaných „českými extremisty“) opět přijímat myšlenku panslavismu, tedy opřít se v národnostním a státním zápase o Rusko. Pravdou je, že tento směr neměl u nás žádné výrazné postavy až na prvního ministerského předsedu první československé vlády dr. Kramáře, který byl rusofil.

Panslavismus, kulturně politické hnutí, vznikl v 19. století a usiloval o sjednocení slovanských národů střední a východní Evropy pod ruskou patronancí. Panslavisté tvrdili, že německá a latinská kultura západní Evropy je již vyčerpána a že musí ustoupit nastupující mladé a „čisté“ slovanské kultuře.

Politický a ideologický obrat Ruska po roce 2010 pod vedením Putina je právě historicky napojen na toto hnutí. Od 70. let 19. století byl panslavismus výrazný i v zahraničně politických otázkách v souvislosti s přímou politickou a vojenskou úlohou Ruska při vytváření národních států na Balkánském poloostrově (Srbsko, Bulharsko) a stal se významnou ideologií ruského nacionalismu.

Od konce 80. let 19 století u nás ztrácel panslavismus vliv. V modifikované podobě se objevil na začátku 1. světové války v souvislosti se založením vojenské „České družiny“.

Svěcení praporu při slavnostní přísaze České družiny

Pravoslavný obřad svěcení praporu při slavnostní přísaze České družiny na Sofijském náměstí na Rusi, když předtím zástupci Čechů jednali s carem Mikulášem o vytvoření „Československého království“.

České politické diskuze jak dále pokračovat ve vztazích v Rakousku byly nakonec rozřešeny tím, že císař 25. 7. 1914 uzavřel říšskou radu a 25. 8 1914 vyhlásil Srbsku válku. Panovník pak společně s vládním kabinetem řídil zemi pomocí 14. paragrafu základního státního zákona ze dne 21. 12. 1867, který umožňoval měnit a vytvářet zákony pomocí tzv. císařských nařízení (dával Františku Josefovi možnost vládnout v případě rozpuštění parlamentu absolutisticky). V důsledku toho byly zrušeny porotní soudy a zavedeny výjimečné trestní senáty, pravomoc vojenských soudů rozšířena i na civilní obyvatelstvo, trestné činy jako velezrada, urážka veličenstva, rušení veřejného pokoje a řádu, pozdvižení, vzbouření, sabotáže atd. byly převedeny pod pravomoc vojenských soudů a zavedena tuhá tříhodinová předběžná cenzura nad tiskovinami. Český národ a hlavně jeho vzdělaná část zareagovala na počínající válku tak, jak to v Rakousku zřejmě málokdo očekával. A to včetně velké části českých politiků do té doby loajálních k Rakousku a hlavně k císaři .

Aniž by kdokoli veřejně vystoupil a vyhlásil český národní program, byli lidé stále více přesvědčeni, že na konci války buď budeme mít vlastní stát (počítalo se s královstvím), nebo Češi poznají takovou perzekuci, jakou nezažili ani po Bílé hoře. Tomu odpovídalo i chování jednotlivců. Čeští vojáci chodili na ruské velvyslanectví a žádali o zařazení do ruské armády, pokud byli vysláni na frontu, často přebíhali k nepříteli, odmítali bojovat, lidé odcházeli do emigrace …

Již 20. 8. 1914 přijal ruský car Mikuláš II. první deputaci Českého komitétu, 17. 9. druhou deputaci a 28. 9. byl k ruské armádě přičleněn první český vojenský oddíl, tzv. Česká družina. Zároveň s tím byl ve Francii 22. 8. 1914 vyhlášen odvod českých dobrovolníků, takže u třetího praporu C I. pluku cizinecké legie vznikla česká setnina

Ostatně tyto tři druhy svěřování – tedy podřízení se Německu, vytvoření jakéhosi nadnárodního soustátí (bez Německa) na obrysech Rakouska před dualismem (tzv. Visegrád) anebo opření se o Rusko - jsou implicitně i explicitně obsaženy v české politice dodnes.

Po vypuknutí 1. světové války nebylo zpočátku jasné, jak se bude situace vyvíjet. Postupně ale vysvitlo, že v případě vítězství Německa a Rakouska bude ohrožena existence českého národa v Čechách i na Moravě a také dojde k praktickému zničení nepočetného slovenského národa stále více se nacionalisticky fanatizujícími Maďary.

Zatčení předních českých vůdců a odsouzení k trestu smrti v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916, kde byli Alois Rašín, Karel Kramář, Vincenc Červinka a Josef Zamazal odsouzeni k trestu smrti, byla jen nejzřetelnější ukázka stále většího germanizačního útlaku. Již od roku 1914 byly běžně prováděny popravy českých „rebelů“, v rakouské armádě bylo například zakázáno velet a někde dokonce mluvit česky. To vedlo k odchodu profesora Masaryka a dalších politiků (Beneš) do zahraničí a vytvoření takzvané „české maffie“, což byl hlavní orgán českého domácího odboje od počátku do konce první světové války. „Mafie“ řídila zpravodajskou a konspirační činnost a předávání informací a udržovala spojení se zahraniční sekcí. Její činnosti se účastnilo přes 200 osob, takže byla jednou z nejrozsáhlejších ilegálních skupin za 1. světové války. .

Současně došlo v zahraničí ke zpočátku místnímu, ale později centrálně organizovanému vytvoření samostatného zahraničního českého vojska - legie. Důvodů a impulsů bylo více. Například napjatá situace v Rusku, Srbsku, Itálii, Francii atd. Češi a Slováci zde byli na jedné straně ohroženi jako příslušníci nepřátelské mocnosti represemi ze strany států, v kterých dleli, na druhé straně pak byli většinou osobně silně protirakousky a protiněmecky zaujatí.

Pokračování příště