Předchozí text k americkým volbám se věnoval otázce zahraniční politiky, a to zejména v případě vítězství Donalda Trumpa, který je v nadcházejících volbách mírným favoritem. Ta je pro rozhodování amerických voličů přirozeně méně důležitá a volby nerozhoduje, avšak tématem onoho textu (i tohoto) není spekulování, kdo volby vyhraje, ale spíše zamyšlení, kdo by je, z našeho evropského pohledu, spíše měl vyhrát. A v dopadech na Evropu je americká zahraniční politika, ať již v dopadech přímých či nepřímých (skrze udržení globální stability) zcela zásadní.

Dopady na zahraniční politiku
V případě vítězství Trumpa lze očekávat větší vstřícnost vůči Izraeli a menší toleranci palestinského vydírání a vyhrožování, což subjektivně vnímám jako pozitivní. S tím ovšem koliduje skutečnost, že válka na Ukrajině je podstatně důležitější než válka v Gaze, a to nejen kvůli geografické blízkosti. Izrael je daleko silnější než Ukrajina a nečelí existenčnímu ohrožení. I kdyby skrze prosazení nějakého ukvapeného „humanitárního míru“ bylo umožněno vítězství Hamásu a i kdyby americká materiální podpora pro Izrael ochabla, situace se dramaticky nezmění, konflikt bude pokračovat a Izrael dál bude v udržitelné pozici.

Pokud však bude ukvapený „humanitární mír“ vnucen Ukrajině, dojde k významné změně v poměru sil. Ukrajina bude oslabena a její šance na obdržení srovnatelného množství západní podpory v případě pokračování či opakování konfliktu bude nižší. Naopak Rusko bude politicky posíleno a získá čas na doplnění sil, což moskevskou chuť do budoucna „znovu a lépe“ pokračovat v „rozdělané práci“ jen povzbudí. Kromě toho případný úspěch Hamásu bude nepříjemný pro Izrael, ale těžko jej pekingské vedení bude brát jako důkaz „oslabení Západu“ a signál k pokusu o získání Tchaj-wanu. Ale vycouvání z Ukrajiny a její faktické přenechání Rusku, to už může „strýček Si“ interpretovat podstatně kreativněji.

Navzdory předvolební snaze se vzájemně odlišovat a vymezovat, jsou si oba prezidentští kandidáti povahově velmi podobní. Oba se dlouhodobě vyznačují tím, že jsou „eticky flexibilní“, tj. nelpí na svých předchozích slibech či principech a jsou schopni a ochotni je ohýbat či ignorovat v zájmu svého prospěchu a tomu přizpůsobovat svou image i své činy. Harrisová se z „spravedlivé a přísné“ prokurátorky pružně změnila v příznivkyni legalizované marihuany (až ji její z Jamajky pocházející otec musel napomenout za propagování stereotypu o věčně zhulených Jamajčanech) a naplnila se pochopením a shovívavostí pro různé „utlačované menšiny“. Stejně tak Newyorčan Trump, dávný příznivec demokratů a bohémský miliardář, v sobě náhle objevil lásku ke konzervativním hodnotám a pružně se stal ikonou zchudlých „hillbillies“ (byť to alespoň podpořil výběrem více uvěřitelného J. D. Vance) a mravně pohoršených evangelikálních křesťanů. Zároveň oba mají jiné priority než Evropu a Ukrajinu. Trump chce zúčtovat se „zrádci“ a propagovat svou „stabilní genialitu“, zatímco Harrisová se hodlá zapsat do historie budováním „spravedlivé společnosti“ a bojem proti „systémovému rasismu“. Z toho plyne, že v zahraniční politice jsou u obou důvody k obavám. Přesto však v této oblasti lze předpokládat významný rozdíl.

V případě Trumpa je větší pravděpodobnost změny, jak pozitivní, tak i negativní. Buď Trump bude mít (na rozdíl od dosavadní americké vlády) odvahu přitvrdit a Putina více „zmáčknout“, aby z něj dostal výhodnější „deal“ a aby ukázal, že Amerika je stále „skvělá“. Anebo z Ukrajiny vycouvá a bude to maskovat pózou „mír za jeden den“, přičemž ten „mír“ bude podle ruských podmínek. V případě Harrisové to bude něco mezi. Bude více zainvestována v politice dosavadní vlády (jejíž je součástí) a tedy bude dál pokračovat v bidenovském „pytlíkování“ pomoci Ukrajině ve stylu „příliš málo a příliš pozdě“, což bude maskováno (jako dosud) přehnanými obavami z možností ruské „eskalace“.

Tento bidenovský postoj je nejen nemorální, ale též neefektivní a krátkozraký, protože způsobuje zbytečné ztráty Ukrajině a omezuje její bojeschopnost a naopak chrání Rusko před výraznějšími a časově více koncentrovanými ztrátami, čímž je povzbuzuje k dalšímu pokračování ve válce. Navzdory velké neefektivitě a mnoha promeškaným šancím však tento přístup přináší, i když jen pomalu a zbytečně draho, výsledky. Rusko zatím doplňuje ztráty a pokračuje v ofenzívě, ale pouze díky masivnímu čerpání ze zděděných sovětských skladů. Ty však nejsou nekonečné a při dosavadní úrovni ztrát se od použitelné výzbroje začnou vyprazdňovat přibližně na přelomu let 2025 a 2026. Takže i při udržení dosavadního hloupého přístupu Rusku začne „docházet pára“. Přirozeně Rusko ani tak nebude totálně poraženo, ale určitě dostane menší odměnu než pří variantě „mír teď hned“ a tedy bude menší šance pokračování této války v blízké budoucnosti. Oproti tomu Trump nabízí šanci na dosažení tohoto výsledku o něco rychleji a efektivněji, ale s nemalým rizikem, že se na to „vykašle“, vynaložené úsilí zahodí a nedosáhne ničeho.

Dopady na USA
Během Trumpova prezidentského období 2016-2020 byla jeho prezentace sice poněkud zvláštní a chaotická, ale obsah politiky byl, navzdory obavám z doby před jeho nástupem do funkce, v zásadě pozitivní a odpovídající standardním republikánským prioritám. Nabízí se však otázka: Pokud bude Trump zvolen v roce 2024, bude stejný jako ve svém prvním období nebo jiný? Trump sám trousí vyjádření ve smyslu, jak byl během prvního pobytu v Bílém domě naivní, příliš mírný, nezkušený atd., což vedlo k tomu, že se stal obětí „zlého establishmentu“ a že proto jeho prezidentství nebylo tak úžasné, jak mohlo být. Pointa tedy není v tom, že by se Trump s přibývajícími léty umírnil a „dospěl“ (viz v tomto textu Thomas Sowell o Trumpově regresi), nýbrž naopak že hodlá přitvrdit. Trump se tedy stylizuje do klasického cimrmanovského citátu: „A přijde novej, mladej, ale to bude sekáč, pánové.“

Podstatné však je, jak to bude vypadat v praxi. Odpověď je přirozeně do značné míry spekulativní, ale obecně platí, že v druhém funkčním období, kdy si už nemusí dělat starosti s dalšími volbami, bývají američtí prezidenti více „odbrzdění“. Obvykle se to projevuje jejich snahou „zapsat se do historie a budovat svůj odkaz“, což se nezřídka dělo v zahraniční politice. Je možné, že touto cestou půjde i Trump, nicméně se obávám, že v jeho případě to může skončit jen snadnými, krátkodobými a marketingově nafouknutými gesty. Jak vyplývá z kontextu i z vyjádření samotného Trumpa, jeho zájem bude směřovat dovnitř USA. Neúspěch v roce 2020 Trump zjevně nedokázal přijmout a naopak z toho udělal hlavní bod svého programu. Z toho tedy vyplývá, že jeho snaha o „zápis do historie“ bude spíše ve znamení zúčtování se „zrádci, odpadlíky a vnitřními nepřáteli“ a pomstě za „pohanu“ z voleb 2020.

Výše uvedená ukázka z Trumpových vyjádření ukazuje výraznou podobnost mezi MAGA a „progresivními liberály“. V obou případech to jsou sektářské sklony, kdy základní (a nezřídka jedinou) vyžadovanou „ctností“ je poslušnost k vyhlášenému dogmatu a kdy oblíbenou aktivitou je odhalování a trestání „odpadlíků a kacířů“, kteří nejsou dost „pevní ve víře“ nebo o ní naopak příliš přemýšlejí. V projevech Trumpa i jeho stoupenců se hojně vyskytuje postoj ve smyslu: „Kdo nechce Trumpa, není pravý republikán.“ Pro tyto podezřelé jedince, kteří jsou prezentováni jako „zrádci, odpadlíci, agenti nepřítele“ (případně všechno dohromady) je používán populární termín RINO (“republican in name only“).

Nabízí se otázka, jak se tento postoj liší od názoru, že „správný černoch“ volí demokraty reprezentovaného Bidenovou klasickou hláškou z minulých voleb vůči Afroameričanům: „Pokud máš problém se rozhodnout mezi mnou a Trumpem, tak nejsi černoch.“ (navazující v tom na L. B. Johnsonovo: „I’ll have them niggers voting Democratic for two hundred years.“). Stejně trumpovské posuzování, kdo je a není „opravdový republikán“, koresponduje s „pokrokovým“ rozlišováním, kdo je „opravdový gay“ a kdo je jen „muž, který má sex s muži“.

Americká společnost byla vždy vnitřně dynamická a heterogenní, což je jedním ze zdrojů její nespoutané energie a dlouhodobého úspěchu. Nicméně všeho moc škodí a výše naznačený Trumpův program v tomto směru nebude působit pozitivně a ze zdánlivě opačné strany barikády bude podporován i „progresivní“ levicí, protože to bude vyhovovat její snaze o maximální rozdělení americké společnosti a tedy oslabení „zlých“ USA. Takže Trump bude dále budovat svou sektu a mstít se těm, kteří mu „ublížili“, přičemž podobnost s „pokrokovou“ snahou tribalizovat společnost podle co největšího počtu různých „ukřivděných“ menšin s permanentním „bojem proti rasismu a diskriminaci“ nebude náhodná.

USA to ustojí, americké instituce a systém brzd a protivah jsou silné. Oblíbené strašení paralelou s děním v třicátých letech v Německu je přehnané a orbánizace se také konat nebude, protože USA nejsou Německo (z hlediska tradice i historického kontextu) a Donald Trump není Viktor Orbán (z hlediska osobnostních předpokladů a politických schopností). Nicméně jeho snahy povedou k polarizaci a k bordelu, což sice USA nepoloží, ale bude to stát energii a bude je to lákat více k izolacionismu. Taková situace bude přirozeně špatná zpráva pro nás a dobrá pro Bunkrděda (Бункерный дед) v Moskvě a Medvídka Pú v Pekingu. Tedy platí to, co řekl jeden z Trumpových podporovatelů počátkem roku 2021: „Čtyři roky byla fantastická jízda, ale teď už je čas odejít.“ (citováno podle tohoto článku)

Dopady na Republikánskou stranu
Současná situace, která pochází z vývoje v republikánských primárkách, představuje pro republikány ztracenou šanci a proplýtvaný čas. Mohli mít svého prezidenta s konsistentní politikou do roku 2028 nebo i do 2032 (viz tendence amerických voličů volit prezidenty na dvě období). Na místo toho je čekají následující možnosti:

V prvním případě mohl opět vyhrát Biden, což by znamenalo čtyři ztracené roky. A na rozdíl od těch právě končících také „vylepšené“ o rostoucí šanci, že nebudou s Bidenem, nýbrž s Harrisovou, které „starouš Joe“ předá funkci, ať již v důsledku svého rozhodnutí či v důsledku vis maior. V takovém případě bychom si mohli užívat spekulace, zda tak učiní před či až po uplynutí poloviny mandátu, což by Harrisové teoreticky dovolovalo ještě dvě plná funkční období.

Bidena však dohnal jeho věk, takže demokraté byli nuceni opustit výše popsané manévrování a nasadit „Afroameričanku“ (indicko-jamajského původu) do hry rovnou. Její šance na vítězství mohou být předmětem debaty, ale v této sestavě volební kampaň proměnila svůj potenciál být více vyhrocená, více se v ní může mávat „rasismem“ a přispívá k polarizaci a oslabování americké společnosti. A pokud Harrisová vyhraje lze očekávat v určitých hlasitých skupinách nadšení ze „zvolení barevné ženy“, jakož i hysterická snaha ji „zapsat do historie“, což bude patrně zaměřeno primárně na „přestavbu společnosti“.

Anebo vyhraje Trump a nastanou čtyři roky bordelu, exhibování, vnitřních sporů a „vyřizování účtů“, což si menšina Svědků Trumpových a jejich guru náramně užijí, ale většinu voličů to otráví natolik, že v roce 2028 volby vyhraje i sójovým latte politý výtisk Kapitálu z knihovny Occasio-Cortezové. A bude v Bílém domě sedět do roku 2032 a možná do roku 2036. A samozřejmě se pokusí využít příznivých okolností a „budovat spravedlivou společnost“.

Doufám, že se mýlím a že je můj pohled příliš pesimistický. A historie ukazuje, že vývoj není plně předvídatelný. A výběr je obdobně nehezký, jako tomu bylo před čtyřmi lety. Nicméně z dosavadní situace mi jasně vychází, která z dostupných možností je riziková více a která méně. Tedy:

Ceterum autem censeo Drumphem sine Ukraina ne nunc quidem esse eligendum.