Erdogan zavádí nové pořádky. Chová se arogantně doma a stejně tak v Sýrii a Iráku, kde si dělá, co chce. K úžasu Řecka a Kypru překresluje námořní hranice ve východním Středomoří, vojensky expandoval do Libye.

Stejný Erdogan, který upírá Izraeli právo na sebeobranné akce vyvolané teroristickými útoky palestinských Arabů, si totéž právo osobuje sám pro sebe, pokud jde o vojenské angažmá jeho armády v sousedních zemích (Sýrie, Irák). Proti těm, o nichž on rozhodne, že jsou teroristé.

(Připomíná mi jednoho velitele vojenského útvaru, který při nástupu pronesl: „Já když řeknu, že je voják vožralej, tak je vožralej, i kdyby nebyl.“)

Od pokusu o puč z července 2016 je Erdogan víc a víc nesnesitelný – a nebezpečnější.

Jeho nejnovější „majstrštyk“ s někdejším chrámem Boží Moudrosti (chrámem nechrámem, mešitou nemešitou) přesně zapadá do jeho nových pořádků.

Formálně má pravdu: Hagia Sofia je naše (Turků), můžeme si s ní dělat, co chceme. Ví, že může, protože svět nemůže – svět nemůže dělat nic, než pouze protestovat, vyjadřovat znepokojení či politování. Nanejvýš odsouzení.

Opět jedno srovnání. Erdogan patří k těm, kdo útočí na Izrael kvůli údajné judaizaci Jeruzaléma. Sám ale iniciuje plíživou islamizaci republiky, kdysi důsledně sekulární. Na stěně za ním často vidíme obraz Atatürka, ale s každým dalším podobným počinem (jako změnou muzea Hagia Sofia na mešitu) se mezi jeho politikou a dědictvím Atatürka nůžky víc a víc rozevírají. Občas mám dojem, že Atatürk v ankarském mauzoleu Anitkabir začíná rotovat.

Hagia Sofia je svědectvím komplikovaných dějin Cařihradu – Istanbulu, jakož i celé země dnes nazývané Turecko. Ovšem samotné minarety dotvářející obraz monumentálního pravoslavného chrámu působí – s prominutím – jako pěst na oko. Jako něco nepatřičného: buď je to křesťanský, nebo muslimský svatostánek. (Nehledejte v tom ale víc, než jen můj osobní pocit.)

Z hlediska staletého vývoje je jistě možné tento „hybrid“ pochopit, ale vnitřně se s ním smířit věřící křesťan sotva může (a nejen pravoslavný). Minarety u chrámu jsou něčím, co tam s ohledem na původ svatostánku prostě nepatří. Ale stojí, musíme je (třeba se skřípěním zubů) respektovat.

Atatürkova iniciativa, kterou schválila tehdejší turecká vláda (r. 1934, některé zdroje uvádějí 1935), totiž přeměnit tuto památku na muzeum, jeví se jako vhodný kompromis. Muzeum přetrvalo do našich dnů - a je to Erdoganův režim, kdo po 85 letech mění pravidla hry, kdo tento kompromis nemoudře pošlapal.

Opět tím potvrdil, jaký je jeho skutečný vztah k Atatürkově odkazu. Ostatně, co čekat od politika, který stojí v čele vládnoucí strany (AK Parti) vzešlé z politického islámu.

Když v červnu 1967 Izrael osvobodil jeruzalémské Staré Město včetně Chrámové hory, ponechal náboženskou správu nad tamními muslimskými svatyněmi i nadále v rukou muslimské nadace Waqf, která do jisté míry podléhá autoritě jordánského panovníka. V izraelsko-jordánské mírové smlouvě se v článku 9/2 píše, že Izrael

- respektuje současnou zvláštní roli Jordánského hášimovského království ve vztahu k muslimským svatým místům v Jeruzalémě. Až se bude jednat o trvalém statusu (s palestinskými Araby - LS), dá Izrael této historické roli Jordánska vysokou prioritu.

Docela odlišný přístup než Erdoganův.

Zatím to vypadá, že muslimové vedou 2:0. Vysvětlím. Na Chrámové hoře, která je součástí izraelského hlavního města, se Židé modlit nesmějí, muslimové ano. Někdejší chrám a někdejší mešita, sekularizovaná do podoby muzea, se opět stane muslimskou svatyní.

Co by asi turecký prezident řekl na názor, aby se Hagia Sofia změnila z muzea nikoli na mešitu, ale stala se tím, čím byla původně, tedy chrámem pravoslavné církve? Takové iniciativy se v minulosti objevily. Například pod vedením amerického politika řeckého původu Chrise Spiroua, který působil za demokraty v Kongresu státu New Hampshire (jeden čas byl i jejich předsedou), vznikla v roce 2007 rada „Free Agia Sophia Council“. Testem tolerance tureckého režimu byl o tři roky později pokus Spiroua uspořádat v chrámu (pro pravoslavné je to stále chrám) Hagia Sofia liturgii u příležitosti svátku svaté Sofie (Žofie) a jejích tří dcer (Věry, Naděje a Ljuby – 12, 10 a 9 let; všechny tři byly zvěrsky mučeny jako křesťanky za císaře Hadriána v 2. století po Kristu, pak sťaty a jejich matka zemřela žalem).

Spirou v září 2009, tedy s ročním předstihem, požádal tehdejšího tureckého premiéra Erdogana, aby bylo v chrámu Hagia Sofia umožněno konání liturgie, a to 17. září 2010, na kdy podle pravoslavného kalendáře (obr. 1) připadá svátek sv. Sofie a jejích dcer (souvislost s názvem chrámu je zřejmá).

Výsledek? V den plánované liturgie obdržel Spirou od tureckých úřadů dopis, v němž jeho počínání označily za provokaci. Obsah dopisu se podle jeho slov „rovnal zákazu vstupu do země“, a celá akce tak byla zrušena.

obr. 1/ Pravoslavný kalendář z roku 2010, datum 17. září. Šipka ukazuje na svátek sv. Sofie a jejích tří dcer. (Zdroj: Web Americké arcidiecéze Řecké ortodoxní církve)

Představa, že by se chrám stal opět pravoslavným svatostánkem, jakým po staletí byl, patří do říše pohádek. Jistě, po vítězství islámu se z něj stala mešita – a mešitou bude znovu. Z vůle mocného Erdogana.

Zatímco Atatürkův kompromis udělal ze svatostánku muzeum, objevil se ještě jeden kompromisní návrh. Vzešel od konstantinopolského patriarchy Arménské apoštolské církve Sahaka II. Mashalyana. Ten podle agentury Fides (16/6/2020) přišel s myšlenkou, aby se Hagia Sofia stala z muzea opět svatostánkem, ale pro křesťany i muslimy. Byl by to symbol míru a harmonie. (Velká je na to dost a modlící se věřící se tam s ohledem na historický charakter místa hodí víc než turisté, kteří se tam přicházejí fotit, dodává patriarcha.)

Odpověď přišla zanedlouho, přesně v Erdoganově politickém stylu. Hagia Sofia bude napříště pouze mešitou. Prostě, kompromis „po muslimsku“.

Dodatek:

Pokud se někdo spokojil s tureckým tvrzením, že přeměna Hagia Sofie na islámskou svatyni je vnitřní věcí Ankary a že jde toliko o vytvoření nového místa pro uctívání Alláha a jinak nic, měl by vědět, že se Erdogan v souvislosti s podpisem příslušného dekretu vyjádřil více než jasně.

Podle webu Hürryet Daily News z 11/7 turecký prezident pravil, že „vzkříšení Hagia Sofie je předzvěstí k osvobození mešity Al Aksá“.

To už není pouze věc Turecka a nikoho jiného. To je přímý útok na suverenitu Státu Izrael a jeho hlavního města. Jak na webu listu Jerusalem Post vysvětluje politický analytik Seth J. Frantzman, spojení tak velké změny týkající se Hagia Sofie s Jeruzalémem ukazuje, že ambice Ankary jsou mnohem větší než pouhý návrat islámských modliteb do historické památky v Istanbulu.

Jde o součást širší islámské agendy pro blízkovýchodní region, vysvětluje Frantzman. Turecká vládnoucí strana AK Parti má kořeny v Muslimském bratrstvu, přičemž Turecko je blízkým spojencem Hamasu v Gaze. Hamas má rovněž kořeny v Muslimském bratrstvu. Turecko proto usiluje o větší vliv napříč regionem spolu s podobně smýšlejícími skupinami a zeměmi, jako je Katar a vláda Národní dohody v Libyi. Turecko se snaží nahradit Saúdskou Arábii a další státy v regionu a potlačit roli egyptského Al-Azharu a Jordánského království v Jeruzalémě v určování toho, co je „islámské“.

Jinými slovy, jde mu o dominanci v oblasti. Ve hře je tedy víc než jen „nevinná“ přeměna jednoho muzea na mešitu.

obr. 2/ Hagia Sofia v Istanbulu . kdyby snad někdo nevěděl, o čem je řeč. (Zdroj: Pixabay.com)

Převzato z blogu autora s jeho svolením.