Vrátila jsem se z Gruzie okouzlená. Tedy – především okouzlená. Za těch pár let, co jsem tam nebyla, se Tbilisi změnilo. Především už nezhasíná na celé hodiny světlo, celou dobu jde plyn a teče voda. To v devadesátých letech ani po přelomu tisíciletí nebylo vůbec běžné. A pohled na noční Tbilisi je nádherný, město září, jak jsem to nikdy neviděla. I ve dne je na co se dívat: jaktěživa jsem neviděla město, kde by bylo tolik fontán a tekoucí vody. Nebo mi to aspoň tak připadá.

I ta krása však má své mouchy: například při pohledu ze Svaté hory pouličním světlům a osvětleným budovám výrazně dominuje nová katedrála. Byla jsem se na ni podívat i za světla, poslala mě tam kamarádka, která spěchala na jakousi předvolební schůzi. Katedrála je obrovská a má těžkopádnou eleganci tradičních gruzínských kostelů – musela stát nesmírnou spoustu peněz. Prostranství před ní a kolem ní je okázale vydlážděné mramorem (na němž kloužou nožky holubům), jsou tam rybníčky, jeden dokonce s můstkem a s labutěmi, a pár okolních kůlen tam za pár let jistě nebude. Je to okázalý a opravdu hezký park, jen trochu monumentální na můj vkus. A pak: když člověk vidí ty houfy žebráků a rozpadající se domy pár kroků od hlavních ulic, tiše přemýšlí, zda by gruzínská církev byla nemohla peněz vynaložených na katedrálu využít líp – kostely v Tbilisi ani v celé Gruzii rozhodně nejsou nedostatkové zboží. Těžko v té velestavbě dokážu vidět něco jiného než důraznou demonstraci moci.

Kousek pod katedrálou do noci modře září kopule nového prezidentského paláce, který se začal stavět bezprostředně po zvolení Michaila Saakašviliho. I u této budovy mám pochybnosti. Samozřejmě má mít hlava státu důstojné sídlo, jen si nejsem jista, zda je to to nejdůležitější, právě to, čím se mělo začít. A navíc prezidentský palác přece v Tbilisi stojí.

Ale ještě ke gruzínské církvi. Nejméně čtyři strany, kandidující ve volbách, jsou programově křesťanské. Křesťanskodemokratická strana například má v programu, že se v Gruzii bere takový ohled na práva menšin, až to omezuje práva většiny. Apožaduje výuku náboženství a modlitbu ve škole. Hm. A co děti nepravoslavných gruzínských občanů? Předvolební průzkumy slibovaly této straně až deset procent voličských hlasů. Přiznám se, že by mi bylo milejší, kdyby vládní strana – s níž budou tito křesťanskodemokratičtí poslanci nepochybně hlasovat – neměla v novém parlamentě ústavní většinu. Sice se mohu utěšovat, že dosavadní parlament stejně nemohl ovlivnit například složení vlády, neboť pravomoci prezidenta po revoluci růží velmi vzrostly, ale je to útěcha chabá.

Opozice – a nejen ta „sjednocená“, složená ze stran natolik rozdílných, že těžko může dát dohromady jiný program než „změnu“ – neměla sílu prosadit ústavní cestou skoro nic. A nezdá se, že by na tom mohly středeční parlamentní volby něco změnit: obě televize, které byly ochotny pustit opoziční kandidáty do diskusních pořadů, dal prezident zavřít, a noviny v Gruzii nemají prakticky žádný vliv.

LN, 23.5.2008