Svou politikou vůči některým dřívějším svazovým republikám dokazuje, že mu je milejší nestabilita v oblasti jeho "blízkého zahraničí" než sousedství stabilních demokracií s prosperující ekonomikou. A zvláště takových sousedů, přes jejichž území transferuje ropa a zemní plyn.

Kavkaz představuje strategický zájem pro Rusko již dvě stě let. Vyvoláváním a udržováním této nestability Kreml účinně brání rozšiřování NATO k hranicím samotného Ruska.

Vždy jsem byl kritikem této politiky, ale na druhou stranu musím říct, že v současném konfliktu s Gruzií Rusko ze svého pohledu neudělalo ani jeden chybný krok.

Byl to prezident Saakašvili, který zásadně chyboval ve všem, co před krizí a v jejím průběhu udělal, a to v rovině politické i vojenské.

Například přecenil podporu Západu a především USA, kterým trvalo pět dní, než vydaly ostré prohlášení vůči ruské agresi a začaly diplomatickou a humanitární aktivitu. Navíc nelze očekávat, že by Bush udělal takové kroky vůči Rusku, které by přesáhly dobu jeho mandátu.

Saakašvili dál podcenil zřetelné signály Ruska, že snahu o ovládnutí separatistických území nebude tolerovat. K tomu Rusku velmi dobře slouží příklad Kosova, který obratně využívá. Bohužel, podle mého názoru, oprávněně. Jediná oblast, kde se Saakašvilimu ještě daří, je mediální a veřejná podpora gruzínské věci, založená však částečně i na špatném a ne zcela objektivním pokrývání krize médii.

V oblasti vojenské Saakašvili udělal fatální chyby, které vedly k tomu, že ruské jednotky jsou tam, kde jsou, a adekvátně k tomu i gruzínské. Přeci se nemohl domnívat, že se mu podaří utajit přípravu na získání kontroly nad odtrženým územím s pomocí armády, zvláště když byl delší dobu k tomuto kroku provokován. Tím dal Kremlu a ruské 58. armádě, zkušené v bojích v Čečensku, čas na přípravu odvety, která nepřišla hned, ale s velmi dobře kalkulovaným denním zpožděním. Proč včas a účinně neobsadil tunel v Rokském průsmyku, čímž by zkomplikoval a oddálil "posílení ruských mírových sborů" v Jižní Osetii, je záhadou.

Použití taktických raket, tanků a dělostřelectva proti obyvatelům separatistické provincie lze jen velmi diplomaticky nazvat za nešťastné použití nepřiměřené síly, které nemá žádný politik odvahu veřejně kritizovat. Dobře vyzbrojeným a zkušeným jednotkám armády Ruska mohou Gruzínci úspěšně vzdorovat pouze asymetrickým vedením boje s vědomím obrovských ztrát. Způsob boje, který zvolili a na který byli připraveni, je přivedl k rychlé a fatální porážce.

Bylo jen otázkou času, kdy Rusko vyjádří naplno svoji nevoli s ambicí Gruzie stát se členem NATO, což by výrazně posílilo vliv USA na Kavkaze na úkor právě Ruska. To, že Rusové zvolili pro ně typický způsob brutální odpovědi, je něco, co v nás nutně vzbuzuje velké obavy.

Obávám se, že nikdo nebude schopen zabránit tomu, aby se Rusko maximálně pokusilo zničit vojenský potenciál Gruzie v rámci podepsaného příměří.

To si evidentně uvědomují USA, které ohlásily vyslání flotily s humanitární pomoci k břehům Gruzie, což je velmi nezvyklý způsob jejího doručení, naléhavě žádajíce, aby jim nebylo bráněno ve vstupu.

Tento záměr nepochybně zhorší vztahy s Ruskem, které jsou na nejhorší úrovni od konce studené války.

Gruzie si určitě zaslouží podporu západního světa při budování stabilního demokratického státu, který nebude ohrožován ruskými zájmy v oblasti. Je jen nutné, aby se o to snažila realistickou politikou.

Není na čase nechat separatistické enklávy, aby si určily samy svůj osud? Sterilní postoj EU o nutnosti zachování územní integrity Gruzie těžko najde sluchu obyvatel Abcházie a Jižní Osetie, natož aby je přiměly setrvat gruzínské bomby.

Právo, 15.8.2008