Bezprecedentní ruská agrese proti suverénnímu gruzínskému státu ukázala, že si Rusko neváží svého členství v mezinárodních demokratických institucích. Pokud je navíc doprovázena tak nehoráznými požadavky, tj. aby svobodně zvolený gruzínský prezident podal abdikaci, je to výsměch celému západnímu světu.

Zprávy, které přicházely a stále ještě přicházejí z Gruzie, kam například odcestoval i senátor Štětina, hovoří o bombardování civilních objektů v hlubokém gruzínském vnitrozemí. I další zprávy zpravodajky ČR popisují ruské invazní akce jako doklad ničení civilních cílů. Rusko v tomto ohledu opět „nezklamalo“. To, že se ruská agrese proti Gruzii odehrává v těchto dnech, kdy si Česko připomíná někdejší invazi ruských vojsk do Československa roku 1968, je navíc zlověstným mementem.

Včerejší večerní zprávy na ČT24 přinesly duel našeho bývalého velvyslance v Rusku Dobrovského s jakousi ruskou dámou. Moderátor Veselovský na onu Rusku evidentně nestačil a ta svými výkřiky ukázala pravou tvář ruské politiky. Podle ní Rusové už připravují obžalobu gruzínského prezidenta z genocidy. Jak připomněl pan Dobrovský, Rusko se dopouští opět svévolné agrese proti demokratickému státu.

Ukazuje se, že váhání NATO přijmout Gruzii jako svého partnera a budoucího člena NATO na dubnovém bukurešťském summitu si Rusové vyložili, a bohužel správně, jako slabost Západu. V politice „nedráždit Rusy“ podle všech dostupných informací dominoval postoj Německa. I ona deklarace k umístění amerického radaru v Brdech dopadla zřejmě ne zcela podle očekávání.

Gruzie nesmí zůstat v konfliktu s Ruskem bez pomoci Západu, a to zejména bez pomoci zvýšit obranyschopnost gruzínské armády. Senátor Štětina ve svém příspěvku z Gruzie ostatně jako jeden z cílů ruské agrese označil pokus ovládnout území, přes které teče do západní Evropy nemalé množství ropy. Tu jsme museli ostatně nedávno ve zvýšené míře čerpat ropovodem z Ingoldstadtu právě proto, že Rusko nám dodávky ropy výrazně omezilo (Podle včera uveřejněné zprávy jsou dodávky ropy od počátku měsíce opět nižší – pozn.red.).

Pokusy srovnávat agresi Ruska proti Gruzii se situací v Kosovu byly očekávatelné. Konflikt na Balkáně díky zásahu NATO skončil před více než deseti lety porážkou Srbska, které se v důsledku své politiky dostalo v balkánské válce do úplné izolace. Přesto se většina Srbů rozhodla ve svobodných volbách podpořit prozápadní strany. Evropa i USA nikdy svou politikou v Kosovu neusilovaly o likvidaci režimu v Bělehradu. Naopak se ukázalo, že prozápadní síly v Srbsku dokázaly zvítězit nad nacionalisty ve svobodných demokratických volbách. Jižní Osetie a Abcházie, doposud stále ještě území patřící Gruzii, se naopak v podání Ruska staly nástupištěm proti demokraticky zvolené gruzínské vládě a prezidentovi. V tomto případě nejde o přiznání nároku na samostatnost těchto území, ale o zřetelnou snahu Ruska o anexi těchto území.