Skutečně bych raději psala o něčem jiném než o válce, ale nejde mi to, válka v Gruzii se mě dotýká až osobně. Včera prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, že Gruzie může zapomenout na svou územní celistvost. A ruský prezident Dmitrij Medveděv zase řekl, že Rusko bude zárukou všech požadavků Abcházie a Jižní Osetie týkajících se jejich budoucího politického postavení. Jaké ty požadavky jsou, je notoricky známo – samostatnost. Odtržení od Gruzie.

Musím smutně konstatovat, že válka v Gruzii přinesla jediné pozitivum – snad nikdo už si nemůže o Rusku dělat iluze. Stačí připomenout Čečensko: tam neplatily mezinárodní zásady, kterými se včera ruský prezident oháněl? Čečenci snad nepožadovali samostatnost v souladu s Chartou OSN, mezinárodní konvencí z roku 1966 a Závěrečným aktem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě? Samozřejmě ano – jenže pro ruskou velmoc platí mezinárodní pravidla tehdy, kdy se jí to hodí.

Do Čečenska ruská armáda vtrhla proto, aby udržela územní celistvost Ruské federace. Do Jižní Osetie přišla chránit ruské obyvatele před „genocidou“. Je mimochodem dost nestoudné, dovolí-li si kterýkoli ruský představitel v souvislosti s Kavkazem mluvit o genocidě, neboť ruská velmoc, ať už myslíme carskou nebo Stalinovu, má v tomto ohledu na svědomí horší věci, než jakých se kdy Američané dopustili na indiánech, válka v Čečensku byla jen poslední v řadě. Bohužel možná jen prozatím.

Pokud někdo z mezinárodních představitelů nevidí, že se Rusko v Gruzii dopouští jasné agrese, pak jen proto, že to vidět nechce. Je ovšem samozřejmě pravda, že se řešení těžko hledá. Na vojenský zásah Západu mohou pomýšlet jen notně horké hlavy: jednak je politicky vskutku těžko myslitelné, že by se na gruzínském území odehrávala válka Západu nebo některých jeho států s Ruskem, a jednak myslím, že by z něčeho podobného sotva mohli mít Gruzínci radost. Co by asi po takovém střetu ze země a jejích obyvatel zbylo? Diplomacie je ovšem, jak vidno, zatím bezradná, a to raději nepřihlížím k výrokům některých západoevropských představitelů, které jako by jim diktoval Kreml. Musím se přiznat, že vidina společné zahraniční politiky Evropské unie mě děsí. Co kdyby si Rusko usmyslelo, že Estonci nebo Lotyši se dopouštějí „genocidy“ na svých spoluobyvatelích, kteří mají nejen ruský pas, ale – na rozdíl od Jihoosetinců – i ruskou národnost? Souhlasil by například francouzský prezident s tím, že Rusko má právo hájit zájmy svých občanů v „blízkém zahraničí“? A co v tom vzdálenějším?

Je dost děsivé, že se v Rusku najdou stovky dobrovolníků, ochotných a schopných se za jeden či dva dny zorganizovat a vyrazit za hranice. Čečenští dobrovolníci ruského loutkového představitele Kadyrova v gruzínském Gori přepadali a okrádali obyvatele. Nezabíjeli je, to je pravda. Jenže i toto barbarství jde na vrub Ruské federace, a opakují-li ruští politici, že jim v tom nemohou bránit, lžou. Jako ostatně lžou také v ledasčem jiném.

LN, 15.8.2008