V konfliktu mezi Ruskem a Gruzií zůstává největším otazníkem impulz, který vedl gruzínské vedení k rozhodnutí o zásadním útoku na separatistické síly v Jižní Osetii. Nikdo snad nemohl předpokládat, že by se Rusko pod vlivem olympijské myšlenky vzdalo svých mocenských ambicí na Kavkaze. Případ Čečenska je v tomto ohledu nejlepším dokladem ruské urputnosti a odhodlání. Nikdo také nepředpokládal, že gruzínské vedení odmítne naléhání administrativy Spojených států, která si nyní konflikt v regionu nepřála, a aniž by své spojence informovalo, podnikne ozbrojený útok.

Možné důvody mne napadají dva: oba dost jednoduché, aby mohly být pravdivé. První možností je, že se Gruzie nechala prostě vyprovokovat vzrůstající aktivitou jihoosetinských separatistických bojůvek. V poslední době narůstal jak počet přestřelek s osetinskými separatisty, tak provokace a manifestace síly ze strany Ruska. Druhou možností pak je zahnání do kouta: cokoli bylo lepší než trvající agonie. Situace, ve které je část území vašeho státu pod kontrolou armády sousední velmoci, která otevřeně podporuje separatistické bojovníky, případně rozdává své pasy vašim občanům, skutečně není nijak veselá.

A je to právě role „mírotvorných“ sborů ruské armády, která si zaslouží bližší pozornost. Od začátku devadesátých let, tj. od gruzínských občanských válek, působí na území Gruzie mise OSN UNOMIG (okolo sta šedesáti osob). Jejím úkolem bylo mj. dohlížet na jednotky Společenství nezávislých států kontrolující dodržování klidu zbraní v Abcházii. Od roku 1992 působí v Osetii Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která kontroluje tamní situaci a snaží o zklidnění vztahů po občanské válce.

Nicméně „mírotvorné“ sbory ruské armády, které by teoreticky měly s OSN a OBSE spolupracovat, jsou známé svojí neochotou plnit mezinárodní usnesení. Zejména ta, která znamenají omezení ruského vlivu. Například při summitu OBSE v roce 1999 v Istanbulu byla uzavřena dohoda mezi Gruzií a Ruskem o stažení části ruských jednotek. Při pražském summitu NATO v roce 2002, kdy se otázka znovu otevřela, Rusko tuto dohodu ještě nesplnilo. Česko by to mělo mít na paměti Co to vlastně je „mírová mise“ (peacekeeping), není nikde přesně definováno. Podle Organizace spojených národů se jedná o „způsob, jak pomáhat zemím, které jsou rozpolcené konfliktem, při vytváření podmínek pro dlouhodobý mír“. Úkolem mírových misí je monitorování mírového procesu v poválečných situacích a asistence znepřáteleným stranám v zavádění mírových dohod, na kterých se dohodly.

Role ruských sil v Jižní Osetii však rozhodně „mírotvorná nebyla“. Rusko není a nikdy nebylo nestranným pozorovatelem či mantinelem mezi znepřátelenými stranami. Rusko má jasnou představu o uspořádání Kavkazu pod svým vlivem a taková Gruzie do ní nemá co mluvit. Ustavení míru na Kavkaze pro ruskou diplomacii znamená Kavkaz pod kontrolou Ruska.

Namísto snahy o mír ruští „mírotvorci“ podporovali jihoosetinské separatisty a na gruzínském území poskytovali ruské pasy Osetincům, gruzínským občanům. Tím si vytvářeli alibi pro pozdější ozbrojený zásah na území cizího státu. Namísto utlumení nevraživosti a násilí se ruská armáda podílela na jeho eskalaci, což připouští i Alexej Arbatov, ředitel Centra mezinárodní bezpečnosti ruské akademie věd.

Demokratické velmoci a mezinárodní organizace teď musí najít adekvátní odpověď na ruskou politiku vůči Gruzii. Jinak se může podobný scénář v blízké době opakovat v Ázerbajdžánu, Moldávii či na Ukrajině. Při otázce, co by se stalo, pokud by Rusko takto „chránilo“ ruskou menšinu v pobaltských státech, které jsou členy NATO, jen mrazí v zádech.

Při vytváření české zahraniční politiky tak musíme mít na paměti, že ruský „mírotvorce“, který dnes působí například i v moldavském Podněstří, nemusí vždy tvořit mír. Rusko má vysoké ambice a způsob jejich naplnění nám bohužel není známý. Ruští představitelé se snaží získat někdejší vliv SSSR a jihoosetinský konflikt ukázal, že své ambice nohou realizovat i za cenu mezinárodních konfliktů.

LN, 19.8. 2008

Autor je senátor za ODS