Co bude s naším Green Dealem po pádu toho amerického? Krátkodobě dojde spíše k zabetonování pozic a k přeměně Unie v radikální klimatickou baštu.

Donald Trump v den svého nástupu do úřadu oznámil konec amerického Green New Dealu a odstoupení Spojených států od Pařížské dohody. Američané budou znovu naplno využívat ropu a plyn (“Budeme vrtat, baby, vrtat… Budeme opět bohatým národem a je to tekuté zlato pod našima nohama, které nám v tom pomůže,“ řekl Trump v inauguračním projevu), zaměří se na obnovu průmyslu včetně automobilového, přestanou uměle prosazovat elektromobily a výstavbu větrníků.

Americký zelený sen se rozplývá. Ptejme se, jak to bude s jeho eurounijním protějškem, tedy se Zeleným údělem pro Evropu (European Green Deal). Můžeme očekávat jeho brzký pád, nebo podstatné zmírnění? Uvědomí si EU, že se svým podílem již jen cca 6 % na celosvětovém vypouštění skleníkových plynů, sotva něco zmůže, byť by bylo její úsilí sebevětší. Obávám se, že zatím tomu nic nenasvědčuje.

Unijní žena č. 1 Zeleného údělu, místopředsedkyně Komise Teresa Riberaová, právě v den Trumpovy inaugurace na jedné konferenci ujišťovala posluchače o našem silném závazku a odhodlání ve vztahu k udržitelnosti a zelené ekonomice. Dekarbonizaci označila jako zdroj dlouhodobé prosperity a odolnosti. Nyní prý nastal čas, „aby Evropa zazářila a ukázala cestu k čistému, spravedlivému a konkurenceschopnému přechodu“.

Podobně komisař pro klima Wopke Hoekstra v posledních měsících rázně odmítá představy o oslabování Green Dealu v jakémkoli směru. Naposledy v rozhovoru pro Bloomberg z minulého týdne jasně řekl, že EU musí pokračovat v plnohodnotné, všestranné klimatické akci.

Záměry Bruselu pro nejbližší týdny a měsíce jsou známé. Komise hodlá nastínit nový plán Clean Industrial Deal, jímž chce uvést klimatickou politiku do souladu s konkurenceschopností – v praxi půjde podle všeho hlavně o sehnání dalších peněz na dluh, které by se nalily do dotací. Dále se chystá návrh průběžného cíle snižování emisí skleníkových plynů k roku 2040, který by byl začleněn do evropského klimatického zákona – mluví se o závratně vysoké laťce 90 % oproti roku 1990 (!).

Unijní orgány si tedy dál vedou svou. Je zřejmé, že v krátkodobém horizontu dojde spíše k zabetonování pozic a k přeměně Unie v radikální izolovanou klimatickou baštu, která se bude držet Green Dealu jako Severní Korea svojí ideologie „čučche“. A to přes veškerý hospodářský úpadek a rozvrat veřejných financí, které tato politika přinese.

Jak trefně poznamenal Ivo Strejček o celkovém směřování Unie po Trumpově nástupu: „Je téměř jisté, že Brusel i nadále pojede beze změny a zarputile svým ‚močálem černým kolem bílých skal‘. Změna totiž nepřijde z Bruselu, ta přijde pouze skrze nespokojené a rozzlobené voliče v jednotlivých členských státech. Podobně jako v USA.“

Přesně tak. A právě i Zelený úděl jako jeden z pilířů nynější unijní politiky může být zablokován jenom rozhodným odporem občanů a podniků v jednotlivých členských státech. Jak zdůrazňuji v knize Green Deal – Zelený úděl, tento odpor musí být rozhodný, hlasitý, všestranný a rychlý. Ačkoli má totiž Green Deal – se všemi přepjatými ambicemi a nereálnými předpoklady – zakódováno hluboko uvnitř nasměrování ke krachu, čekat na jeho samovolný sesuv si nemůžeme dovolit. Musíme jej zastavit co nejdříve a minimalizovat tak škody.