Neviditelný pes

GLOSY: Z rozhovoru Jordana Petersona s Yeonmi Park

8.6.2021

Poté, co jsem zhlédl film Andreje Tarkovského Solaris, přečetl knihu Mluvčí za mrtvé od Orsona Scotta Carda či vyslechl přednášku Martina Siegrista Přírodní je fajn a syntetické fuj, přepadl mě silný pocit, že mi bylo dopřáno setkat se s něčím neobyčejným, s něčím, co stojí za to sdílet s ostatními. Když však závěrečné titulky udělaly tečku za rozhovorem kanadského psychologa Jordana Petersona se severokorejskou emigrantkou Yeonmi Park, v panice jsem se sám sebe ptal, zda lze někdy v budoucnu číst, vidět, či slyšet cokoli zásadnějšího. Asi ano. Ale pokud ano, bude to znamenat, že veškeré úsilí těchto dvou úžasných lidí vyšlo naprázdno.

V devatenácti letech jsem cestoval po Sibiři a několik dní jsem nedokázal sehnat nic k jídlu. Tenkrát jsem si rozhodně myslel, že jsem zažil skutečný hlad. Ze všeho nejvíc to ale byla panika rozmazleného výrostka zvyklého na tři jídla denně, který najednou přišel o jednu z do té doby nezpochybnitelných jistot. Představa země, kde jsou na konci dvacátého století hlavní potravou dítěte kobylky a vážky a jaro je nejsmutnějším obdobím v roce, jelikož všichni kolem kvůli nedostatku hmyzu umírají hladem, by mi určitě i tehdy přišla poněkud surrealistická. Pojídání krys živících se na lidských tělech a operace slepého střeva bez použití anestezie – to zní spíš jako scéna z hollywoodského hororu než skutečně žitá realita. Neznalost dějin vlastní země před narozením velkého vůdce, neschopnost představit si, že existují jiné země, neexistence slov já, stres, svoboda a mnoha dalších včetně konceptů, jež tato slova popisují – bizarní orwellovská dystopie. Líčení momentů ze života v asijském socialistickém koncentráku doslova přetížilo kapacitu mé představivosti, takže mi nakonec utkvěly jen následující postřehy (kvůli stručnosti nejsou v uvozovkách přesné citace, ale pouze jejich zkrácené parafráze):

„Neměli jsme nejmenší představu, co je Čína, měli jsme jen naději, protože Čína byla jediné místo na světě, kde v noci svítila světla. Myslela jsem, že tam u těch světel možná najdu trochu rýže.“

„Když mi lidé říkají, bylas moc statečná, že jsi kvůli svobodě riskovala život, odpovídám: Ne, nebyla, já dokonce ani neměla představu o tom, co by svoboda mohla být. Jak jsem ji mohla mít? V korejštině ani neexistuje slovo pro tento koncept. Ne, prostě jsem se jen snažila sehnat něco k jídlu, chtěla jsem jen uniknout smrti hladem.“

„Aktuálně žije v Číně 300 000 zotročených severokorejských uprchlíků. Lidé po celém světe jsou posedlí mluvením o otrokářství, ale toto je otrokářství, které se odehrává právě teď v momentě, kdy spolu mluvíme.“

Yeonmi byla ve 13 letech při přechodu čínské hranice svědkem brutálního znásilnění své matky, pak byla několikrát přeprodána různým majitelům, s pomocí jednoho ze svých majitelů vykoupila a znovu prodala svou matku, pohřbila ze Severní Koreje uprchlého otce, bez zimního oblečení ve čtyřicetistupňovém mrazu přešla poušť Gobi, naučila se číst atd. atd. Celé to zní jako produkt šíleného scénáristy bez špetky zábran a respektu k realitě…

A nakonec se tato žena od profesorky na Kolumbijské univerzitě dozví, že má stále vymytý mozek severokorejskou propagandou, jelikož považuje fakt, že jí muž podrží dveře, za projev laskavosti a slušnosti, nikoli moci a nadřazenosti.

„Jsem oběť znásilnění a byla jsem otrok,“ říká Yeonmi, „a tady jsem dostávala v e-mailech od učitelů záplavu různých typů trigger warnings a musela si dávat pozor na to, abych omylem nepoužila špatné zájmeno, když jsem někoho oslovovala. Byla jsem kvůli tomu velmi nervózní, zejména když jsem měla mluvit před ostatními studenty.“
„Začala jsem studovat, protože jsem chtěla vědět, jak svět funguje.“
„Během těch čtyř let jsem se ale naučila hlavně cenzurovat vlastní projevy, což je směšné, jelikož jsem doslova riskovala život pro to, abych mohla říkat, co si myslím (za svá veřejná vystoupení se Yeonmi dostala na Kimův seznam smrti). Mate mě to. Ptám se, kde to jsem, je teď vůbec někde na světě místo, kde může být člověk svobodný? Na Kolumbijské univerzitě jsem se naučila sama sebe cenzurovat tak dobře, až mě to vyděsilo. Vždyť to je přesně to, před čím jsem utekla“
K tomu je asi těžké něco smysluplného dodat….

Celý rozhovor zde:

Přeložil a zpracoval



zpět na článek