Regionální volby odporují stereotypům i nálepkám

Společenské pnutí působí osvětově. Poutá pozornost k regionům, které by jinak nezaujaly. Ještě před deseti lety běžný Evropan věděl, že Bavorsko v rámci Německa, Katalánsko v rámci Španělska či Skotsko v rámci Velké Británie se chovají (a volí) svébytně. Ale aby běžný Evropan sledoval dění v Sasku, Durynsku, oblastech Francie či Itálie, to bychom po něm chtěli příliš. Jenže teď ty oblasti představují zkumavky vývoje. Dosvědčily to nedělní volby v italských regionech Emilia-Romagna a Kalábrie i zájem diskutérů pod články na zpravodajských webech. To dříve nebývalo.

Německé zemské volby dávají varovný signál. Končí časy, kdy většinové vlády sestavovaly zavedená levice a pravice. Končí i časy, kdy byla k dispozici pojistka velké koalice. Dnes totiž často nesloží většinu ani sociální a křesťanští demokraté dohromady. Také nedělní italské volby narušily jisté stereotypy, či spíše navyklé modely.

Za prvé ten, že opustí-li protiestablishmentová strana (s oblibou nálepkovaná za krajní pravici) vládu, respektive je-li odmítnuta její vládní účast, tím větší bonus pak sklízí od voličů ve volbách. Tak to chodilo v Rakousku 90. let se Svobodnými Jörga Haidera. Tak to funguje v Německu, zejména na jeho východě, s Alternativou pro Německo (i když AfD už naráží na strop svého vzestupu). Ale nefunguje to teď v Itálii. Jinak by v regionu Emilia-Romagna zabodovala Liga loňského ministra vnitra Mattea Salviniho. Jenže jeho kandidátka podlehla zástupci vládní levice. Takže pozor na paušalizace.

Stereotypy číhají všude. Proč v chudé Kalábrii vládní levice prohrála a vyhrála kandidátka Berlusconiho strany s podporou Ligy? Zápas kulturní levice s pravicí se často vykládá jako tažení proti nadvládě „starých bílých mužů“. Jenže v regionech Emilia-Romagna a Kalábrie je to jinak. Levice nasadila „staré bílé muže“ (Bonaccini, 53, a Callipo, 73), zatímco pravice mladší ženy (Borgonzoniová, 43, a Santelliová, 51). Takže ještě jednou: pozor na nálepky a stereotypy.

LN, 28.1.2020