Kde je nejslabší místo nejmocnější země na světě

Je-li dnes k něčemu dobrá zkušenost z komunismu, vidíme na Američanech tu a tam zadržovaných v Severní Koreji. Student Otto Warmbier se diví, že ho zatkli za krádež ideologického plakátu v hotelu. Diví se ještě víc, že ho za to odsoudili na 15 let nucených prací. Ale na tom faktu přece nemůže udivit vůbec nic.

Ve srovnání se světem, kde vám uříznou hlavu za špatné slovo o Prorokovi, neřkuli za jeho karikaturu, působí Severní Korea jako ráj bezpečí. Ale pouze pro toho, kdo vidí nebezpečí a hrozbu jen v násilí. Nebezpečí komunistických totalit je ovšem jinde – v gumovosti pravidel a paragrafů.

Za normalizace bylo oblíbenou klukovinou nekonformistů strhávat sovětské vlajky při svátcích. Byl to samozřejmě běh po tenké hraně. V případě přistižení mohla hrozit jen výhrůžka. Nebo paragraf výtržnictví. Nebo pobuřování. Anebo i podvracení, a to už byl samec.

Připomeňme i příběh ze života básníka Luďka Markse. Když usiloval o „modrou knížku“ (doklad neschopnosti k vojenské službě), vešel v roce 1986 nahý do vestibulu Paláce kultury, kde se chystal sjezd KSČ. Odvezli ho do blázince, takže „modrou“ nakonec získal. Ale věděl, že stejně tak dobře mohl za onu klukovinu skončit v kriminále.

Tato zkušenost, toto vědomí tenké hranice mezi klukovinou a zločinem, Zápaďanům schází. Proto si Warmbier myslel, že svou klukovinou nic neriskuje. Ale kdež. Severokorejcům nejde o ideologický plakát. Jde jim o rukojmí. Šikovně a rádi navozují situace, kdy se nějaký americký trouba nechá přistihnout při klukovině a pak za ni dostane absurdní trest. Tak absurdní, že o svobodu pro toho nešťastníka přijede škemrat třeba bývalý prezident, jak to učinili Carter a Clinton. A soudruzi v Pchjongjangu jsou spokojeni, že s nimi tak mocní muži jednají jako rovný s rovným.

Nejsilnější země světa je bezbranná vůči klukovinám. Nemůže je svým občanům zakázat. Může si nanejvýš prostudovat Kunderův román Žert.

LN, 17.3.2016