Nobelův výbor ocenil de facto bezobsažný symbol

Nobelova cena za mír patří k nejdiskutovanějším. Logicky. Zpochybnit laureáta za fyziku dokáže jen pár lidí, kteří jeho objevu rozumí. Ale posuzovat mírové kroky si troufá každý. To není odsudek, ale pouhé konstatování.

V tomto smyslu působí letošní volba jaksi rozplizle a těžko uchopitelně. Zvlášť ve srovnání s loňskou. Pokud kolumbijský prezident Santos ukončil půlstoletí trvající guerillovou válku v zemi, je to krok hmatatelný a ověřitelný. Střílí se ještě? Unášejí se tam rukojmí? Převažuje-li odpověď ne (jako že převažuje), byla cena za mír pro Santose dobrou volbou. Ale co chtěl Nobelův výbor sdělit volbou Mezinárodní organizace za zrušení jaderných zbraní? To už je džungle interpretací.

Pokud tím chtěl říci, že jaderné zbraně představují problém, trefil se do černého, ale to svět ví už od Hirošimy. Zásadnější otázka spočívá v něčem jiném. Jsou podstatou problému jaderné zbraně (tedy to, co chce organizace ICAN zrušit)? Nebo politika režimů, které o jaderné zbraně usilují?

Jaderné zbraně vlastní řada států včetně rizikových, ba totalitních. Ale dosud nikdy jimi přímo nehrozily. Jaderné zbraně nepoužil ani Stalinův Sovětský svaz, ani Maova Čína, tak fungovala „rovnováha strachu“. Nehrozily jimi ani státy, které si je pořídily mimo rámec mezinárodních dohod (Indie, Pákistán či Izrael). Hledáte-li skutečnou jadernou hrozbu, pak spíš u režimů, které vyhrožují jiným, třeba u Severní Koreje či Íránu. Jistě, Kim Čong-un buduje jaderný arzenál jako pojistku přežití režimu. Ale proč hrozí jaderným útokem na USA, ba i Japonsko? Proč Írán opakovaně připomíná potřebu likvidace Izraele? Jediný zásadní rozdíl mezi KLDR a Íránem spočívá v tomto: KLDR ukazuje, že jakmile režim jadernou zbraň získá, nic s tím nenadělají ani velmoci. A tolik velebená smlouva s Íránem to vše odkládá jen do roku 2025.

A teď si zkuste odpovědět na závěrečnou otázku: jaký smysl má ocenit organizaci, která chce utopicky rušit jaderné zbraně jako takové?

LN, 7.10.2017