Vymáhat „správné chování“ není čínská specialita
Některé zprávy najdete na předních místech webů hlavně proto, že jsou zábavné, ba groteskní. Až po chvíli vám dojde, jak ostrý pohled skýtají. A jak by ztratily na grotesknosti, kdyby se stejný příběh neodehrával v norském městečku, ale třeba na mezivládním jednání s Čínou.
Tuto zprávu přinesl iDnes. Na norském venkově mladí čínští lyžaři trénují na zimní olympiádu v Pekingu 2022. Když zašli do veřejné knihovny v městysu Meraker, narazili na knihy o hnutí Fa-lun-kung, v Číně zakázaném. I obrátili se na šéfku knihovny, aby je vyřadila. Ta samozřejmě odmítla a vysvětlila jim, že Norsko má ústavu zaručující svobodu slova.
Až sem je to historka groteskní. Ale ve skutečnosti není. Dokládá sílící čínskou asertivitu, která nevychází jen ze špiček „strany a vlády“. Šíří ji i sportovci, turisté či studenti. Což ponouká k jistým postřehům. I když z Číny vyjíždějí jen loajální občané, jejich postoje nejsou pouze účelově naučené. Na tom kulhají analogie mezi komunistickou Čínou a třeba komunistickým Československem Husákovy éry.
Zkuste si představit, že se píše třeba rok 1980, výprava mladých československých sportovců přijede například do Mnichova a v tamní knihovně narazí na dílo Ludvíka Vaculíka. Dovedete si představit, že by požádali ředitelku, aby ty svazky odstranila? Už ta myšlenka působí tak absurdně, že je škoda, že se norsko-čínské historky nedožil Václav Havel. Možná by sám uznal, že jeho smysl pro absurditu má své hranice.
Jenže v čínském vnímání nejde o absurditu, ale o uchování stability a čínských hodnot, jak říkají. Už skončily časy, kdy mladí Číňané považovali Západ za vzor. Teď jako by v lecčems sloužila spíš Čína za vzor pro Západ. Ať už je to cenzura skrývaná za „boj proti nenávisti na síti“, nebo systém sociálních kreditů. I Západ začíná společensky oceňovat kýžený způsob chování a trestat způsoby špatné. Třeba tím, že dětský pěvecký sbor ocejchuje babičku za „ekologické prase“. Pozor na to, kde končí groteska a začíná realita.
LN, 9.1.2020