I řízené přistěhovalectví v Polsku má své meze

Téma migrace je stále vyhrocenější i emotivnější. Promítá se do morálních argumentů, které zase válcují ty racionální. Projevuje se to i v jazyce. Zastaví-li policista řidiče a ptá se: „Pil jste?“, očividně má na mysli alkohol. Ptá-li se někdo v EU: „Přijímáte uprchlíky?“, očividně má na mysli muslimy, Afričany a lidi z Blízkého východu. Proto působí nezvykle ty vládní strategie, jež se pokoušejí migraci usměrňovat podle vlastního výběru. Jako třeba v Polsku.

Polsko je zemí, která si chce o zdrojových oblastech přistěhovalců rozhodovat sama. Má pro to důvody společenské, historické i prestižní: prostě si do toho „nechce nechat kecat“. Proto preferuje přistěhovalce, migranty či gastarbeitry (nehodící se škrtněte) z Ukrajiny či Pobaltí. Ale právě proto je zároveň zemí, která naráží na meze politiky přistěhovalectví podle vlastního výběru. I když vláda ve Varšavě zdrojové oblasti zdůvodnila (blízká kultura, historická zkušenost i právní a společenské prostředí), chtě nechtě zjišťuje, že začínají „vysychat“. Ti Ukrajinci, Litevci, Lotyši či Estonci, kteří chtějí vydělávat na západ od svých zemí, už většinou odešli. Ty, kteří se ještě rozhodují, více lákají výdělky třeba v Německu.

Polsko se tak blíží k dilematu. Pokud sami Poláci masově odjíždějí vydělávat na západě EU, pokud vysychají zdroje přistěhovalců z Ukrajiny a Pobaltí, pokud těmto zemím Polsko už tak pustilo žilou, není na čase přijímat i „migranty“ v západním pojetí? Tedy i muslimy, Afričany a Araby?

Pro západ EU je takové dilema těžko pochopitelné. I tam se vytěsňuje racionalita volby, ale jinak. Takovým způsobem, že morální imperativ velí přijímat především muslimy, Afričany a Araby. Jak to řekl intelektuál Ivan Krastev před třemi lety v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, když tvrdil, že milion ukrajinských migrantů v Německu by nikdy nevyvolal takovou vlnu solidarity a pomoci, jaká vznikla vůči Afgháncům, Syřanům, Iráčanům či Afričanům: „Soucit s muslimy lze předvádět právě proto, že jsou tak jiní než my,“ řekl Krastev, „a tím demonstrovat morální nadřazenost. Určitě vám zvýší pocit morálního sebehodnocení, můžete-li říci: Tito lidé jsou jiní než my, a my jim přesto pomáháme.“

Zdá se, že v této věci se západ a východ Evropské unie neshodnou. A to ani v situaci, kdy prostá racionální úvaha velí přistěhovalce přijímat.

LN, 3.7.2019