O politických zvířatech typu Islama Karimova

Kdyby existoval nějaký Klíč k určování politických zvířat, v kategorii „postsovětský vůdce“ by se vyjímal Islam Karimov. Dnes slaví Uzbekistán 25 let nezávislosti, ale ještě včera se nevědělo, je-li prezident Karimov vůbec živý. Agentura Fergana tvrdí, že ne. Karimovova dcera Lola (jaká náhoda – velvyslankyně při UNESCO), namítá, že prý prodělal operaci a stále žije: „Ohromná síla dobra vycházející z hloubi vašich srdcí pomáhá v jeho zhojení.“

Odkud se bere ta síla dobra? Snad z faktu, že Karimov vládne Uzbekistánu už od roku 1989 – zprvu jako první tajemník komunistické strany. Nejde o něj, ale o celý postsovětský systém. S výjimkou Estonska, Lotyšska a Litvy tam není jediný stát, kde by normálně fungovala – rozuměj: střídala se u moci – vláda a opozice, levice a pravice, strany A a B. Vymyká se sousední Kyrgyzstán. Nepatří mezi despocie, uspěla tam „barevná revoluce“ a dokázali vyměnit hlavu státu. Ale hlavy států v okolí stále podléhají zákonům dynastií, kultů osobnosti, doživotních prezidentů či prostě mocenských instinktů.

Je to dobré pro vymýšlení Klíčů k určování politických zvířat. Ale závažnější je sledovat, jakým různým zájmům ty poměry – stabilita neohrožovaná revolucemi – vyhovují. Rusko tam nachází partnery. Čína dychtivé zájemce o spolupráci, obchod i projekty (železnice). Amerika protějšky, jde-li o choulostivé věci: chce-li vojenskou základnu či třeba mučírny pro vězně z Guantánama, nabízí se Uzbekistán. Tyto poměry přitahují i progresivní západní architekty – alespoň chtějí-li uskutečnit ambiciózní projekty, aniž by se museli handrkovat s radnicemi, lobbisty či občanskými spolky. Už tušíte, čím přitahují postsovětští despotičtí vůdci?

LN, 1.9.2016