Ujasněme si hranici mezi politizací a dopingem

Rusko je na dva roky vyloučeno z olympiád a světových sportovních akcí. Verdikt Sportovního arbitrážního soudu v Lausanne (potvrdil krok Světové antidopingové agentury WADA, jen trest snížil na polovinu) vyvolává otázky. Nešíří se politizace sportu? Nezavání to bojkotem apartheidní Jižní Afriky? Ale aspoň si můžeme ujasnit pojmy.

Politika sport ovlivňuje. Nedávno jsme psali o návrhu sportovního establishmentu USA, aby Mezinárodní olympijský výbor zrušil zákaz politické, náboženské či rasové propagandy a povolil „klidné demonstrace na podporu rasové i sociální spravedlnosti“. Je to typická snaha o „oslepnutí na jedno oko“, o gumová kritéria na podporu světonázoru. Ale v případě Ruska nejde o světonázor, jde o tvrdá kritéria dopingu. Laboratoř neurčí, zda politické gesto je ještě před hranou, či už za ní. Zato určí, který sportovec podváděl dopingem. V ruském případě i opakovaně, systematicky a s posvěcením vrchnosti. Jistě, účast vrchnosti nelze potvrdit v laboratoři. Ale ruský případ se táhne už šest let, a když v prosinci 2016 ředitelka ruské protidopingové agentury přiznala, že v zemi existoval státem řízený dopingový program, přibyl silný argument.

Plošné trestání není nikdy úplně spravedlivé. Logičtější a průhlednější to bylo u apartheidní Jižní Afriky. Její činitelé přímo říkali, že rasově smíšený tým na olympiádu nepošlou. Pak přišly bojkoty i vyloučení z MOV. Oficiální Moskva státní program dopingu nepřizná. A též jí poněkud nahrává, že světových akcí se budou moci individuálně účastnit i ruští sportovci, ale jen ti, kdo prokážou, že se do systémového dopingu nezapletli. Není to presumpce viny? Jak by někdo prokazoval třeba to, že se neopil?

Rusko je na tom hůř než Jižní Afrika. Té stačilo zrušit segregační zákony. Přesvědčit svět, že skončila praxe dopingu, je složitější. Ale pro všechny, kdo to házejí do šuplíku nepřijatelné politizace, zůstává silný protiargument: rozhodují výsledky z laboratoří.

LN, 19.12.2020