Čína opět pokročila na cestě k převaze

Kdysi se psávalo o Číně jako o „žlutém nebezpečí“, ač byla technologicky i vojensky neškodná. Dnes je samotný výraz „žluté nebezpečí“ nekorektní a nepřijatelný, ačkoliv Čína míří k pozici technologického i vojenského hegemona světa. Připomínají to události, jako byl čtvrteční start čínské sondy s robotickým vozítkem k Marsu.

Nevíme, zda mise Tchien-wen uspěje. Ale pokud ano, bude Čína teprve druhým státem po USA, kterému se to povedlo. (Rusko na Marsu selhává.) Toto je laťka rozlišující řadové kosmické mocnosti od extraligy. A do ní Čína míří. Roku 2003 vypustila prvního kosmonauta, roku 2006 první družice pro dálkový průzkum Země, roku 2007 první sondu k Měsíci, roku 2011 první vesmírnou stanici, loni její vozítko provedlo první přistání na odvráceně straně Měsíce a teď vyráží k Marsu.

Píše-li se o Číně, tak o jejím arogantním postoji k Hongkongu. Je to arogance vůči jeho občanům, ukazuje jim, že autonomie a hesla typu „jedna země, dva systémy“ jsou pro Peking jen cárem papíru. Ale i vůči Západu. Ukazuje mu, že navzdory britsko-čínské smlouvě o předání Hongkongu z roku 1997 si Peking dělá, co chce (nečeká na vypršení té smlouvy v roce 2047). Může s tím Západ hnout v době, kdy se sám obviňuje ze zločinů kolonialismu? Může, i kdyby k tomu měl sílu a prostředky, zasahovat do dění v Hongkongu, aniž by byl napadán za koloniální manýry? Toť otázka do pranice.

Ale čínské úspěchy na poli technologií, vojenství i vesmíru jsou mimo diskusi. Kdo by je jako skutečné nevnímal a podceňoval jejich potenciál hrozby, působil by jako americký prezident Eisenhower v říjnu 1957. Když Sovětský svaz vypustil vůbec první družici Země (Sputnik), čímž dal najevo, že jeho rakety jsou schopné dopravit na jakékoliv místo na Zemi jadernou hlavici, Dwight Eisenhower řekl: „Je to jen kulička ve vzduchu, nezvýší mé obavy ani o chlup.“ Říkat něco podobného na adresu čínských kroků ve vesmíru by působilo nejen pošetile, ale i sebevražedně.

LN, 25.7.2020