Čas od času se to objevuje i zde v Austrálii, aby to strašilo rozumně uvažující lidi. Typicky to vyvěrá ze stejných pramenů, odkud se bere většina dobře míněných, ale beznadějně hloupých a většinou neproveditelných idejí, s nimiž přicházejí ti, pro něž konat dobro se stalo životním posláním. Většinou se v tom nacházejí paradoxy, které ale jejich původci nejsou schopni rozpoznat. Zde překládám jeden, posuďte sami.
Někdy počátkem 80. let jsem se dal dosti vážně do malování. Měl jsem několik výstav svých obrazů v Brisbane, soubornou výstavu v galerii města Ipswich atp. Dostávalo se mi celkem slušných recenzí. Jeden z recenzentů mě tehdy přesvědčoval, že bych si na patřičném místě měl zažádat o stipendium. Souhlasil jsem, i když s nevelkým entusiasmem. To proto, že tím patřičným místem se ukázala být Canberra odkud, jak ví každý, kdo kdy žil po nějaký čas v Austrálii, vychází nejvíce těch dobře míněných idejí. Vyplnil jsem přesto potřebné formuláře, dech jsem ale nezadržoval a mnoho nadějí jsem si nedělal. Po nějakém čase mi zazvonil telefon, když jistá osoba zabývající se organizováním dotací po mně chtěla, abych doplnil nějaké detaily. Přízvuk, jímž tato osoba vládla, mi připadal povědomý a vskutku, vyšlo najevo, že zmíněná osoba, vdaná za Australana, se narodila v Praze. Započal jsem s ní konverzaci vedenou většinou v češtině, během níž jsem se pokoušel ujasnit si některé nesrovnalosti, které mi připadaly silně diskriminující. Vůči osobám mužského pohlaví.
Krátce předtím se mi totiž dostaly do rukou statistické údaje týkající se umělců, kteří se přihlásili k tomuto klání. A zjistil jsem, že počet žadatelů mužského pohlaví několikrát převyšoval jejich protějšky. Přitom v pravidlech se jasně říkalo, že stejnému počtu žen i mužů se dostane kýžených dotací. I malé dítě by snad pochopilo, že tohle je do očí bijící diskriminace osob mužského pohlaví. Když jsem toto své mínění vyjádřil před onou osobou zastupující administraci dotačního řízení, ta se vehementně vyjádřila v tom smyslu, že se o žádnou diskriminaci nejedná. Naopak, tvrdila, že kdyby tomu tak nebylo, šlo by potom o diskriminaci vůči osobám ženského pohlaví. Čísla už si přesně nepamatuji, bylo to ale zhruba v tom řádu, že když jste zažádali jako muž, vaše šance na to, že nějaké stipendium dostanete, byla asi 6:1 ve váš neprospěch. Oné osobě, veskrze politicky korektní, přitom nebylo možné vysvětlit, že s těmi čísly není něco v pořádku. Hlavně když v té době silně politicky korektnímu tažení proti diskriminaci žen, se dostalo dalšího dílčího úspěchu!
Když vidím, jak se bruselští administrátoři podle všeho už jen třesou na to, aby se začaly udělovat kvóty, podle nichž jednotlivé země mají přijmout takový a takový počet běženců, naskakuje mi z toho husí kůže. Tehdy jsem ukončil onen hovor tím, že jsem praštil sluchátkem a svou žádost jsem zrušil, čímž jsem si ušetřil další a další rozčilování nad systémem, proti němuž je jednotlivec malý a bezmocný. Jak tomu ale bude s případnými kvótami, jimiž Brusel, zcela předvídatelně, zareaguje na současnou situaci v Evropě? Praští také někdo sluchátkem? A týkat se to nebude jen evropských zemí ─ náš ministr pro přistěhovalectví se už pár dní nachází v Evropě, kde jedná o participaci Austrálie při řešení této krize.
Autorovy memoáry: http://www.mujbibr.com
Autorovy stránky: http://www.voyenkoreis.com