Začnu ale Trumpem. Je to další kapitola mého cyklu (tady si dovolím kopírovat Miloše Zemana) Jak jsem se mýlil v politice.

Když jsem na počátku US volební kampaně slyšel, že za republikány bude bojovat o Bílý dům Donald Trump, považoval jsem to za špatný vtip. Nic víc. A mávl jsem nad tím rukou.

Dnešní ráno (20/7) mě vyvedlo z omylu. Nic není nemožné. A teď co s tím. Vždycky jsem sympatizoval s republikány a ztotožnil se s jejich nominantem pro klání o prezidentský stolec. Držel jsem mu palce a když vyhrál, byl jsem vnitřně šťasten.

Svět je ovšem nohama vzhůru – a nyní abych na dálku podporoval Clintonovou. Což se mi ekluje stejně jako Trump, takový, jak se dosud prezentoval, v Bílém domě. Čili: dilema jako Brno.

Je to něco jako po puči podporovat Edogana, čímž se oklikou dostávám k původnímu námětu, s celým tím zatýkacím cirkusem, který světu předvádí. Ta čísla zatčených a propuštěných jsou šílená a vyvolávají mnoho otázek. Například: je Erdoganův režim tak fízlovský, nebo tak paranoidní? Nejspíš obojí.

Slyšel jsem od Čechů, kteří se po puči vrátili z dovolené na jihu Turecka, že obsluha vázla, protože „všichni zaměstnanci byli přilepeni k obrazovkám“. To by nebylo to nejhorší. Pak prý přijela policie a sebrala ředitele hotelu. Také pučista?

Člověku se při tom všem vkrádá do mysli kacířská myšlenka. Na základě toho, co se nyní po puči v zemi děje – nebylo by nakonec lepší, kdyby pučisté vyhráli? Nevím, jen se ptám.

Erdogan předvádí kolosální hysterii, stejně jako v roce 2010 při akci „Mavi Marmara“. Pokud byste někdy potřebovali vylít s vaničkou i dítě a moc vám to nešlo, snadná pomoc. Stačí zavolat do Ankary.

A na to vše, co se nyní v zemi „obráceného půlměsíce“ děje, dívá se z všudypřítomných fotografií na úřadech a v institucích Kemal Atatürk. Absurdní divadlo.