„Posílení strategické autonomie Evropy může být dosaženo pouze tehdy, když bude kontinent disponovat věrohodnějšími a akceschopnými vojenskými prostředky. Musíme být schopni použít sílu v těch krizích, jež ohrožují evropské bezpečnostní zájmy,“ napsali ministři zahraničních věcí Francie a České republiky v textu „Vstříc evropské strategické autonomii“, který byl v Čechách zveřejněn v těchto dnech.

Obsahově tento text není textem novým. Je zhuštěnou a podstatně zkrácenou variantou společného prohlášení ministrů zahraničních věcí Německa a Francie Steinmeiera a Ayraulta z konce letošního června, který zveřejnili pod názvem „Silná Evropa ve světě nejistot“. Lubomír Zaorálek českou verzi zřejmě pouze připodepsal se záměrem, aby byla legitimizována jeho role „českého nosiče“ německo-francouzské touhy vybudovat evropské ozbrojené síly s rozvolněnou loajalitou k NATO.

Co to jsou ony „evropské bezpečnostní zájmy“, jak a kým budou definovány, kdo o jejich obsahu rozhodne a jak budou schváleny? Jak mají vypadat ony „akceschopnější“ a „věrohodnější“ vojenské prostředky? Kdo jim bude velet a čí zájmy bude sledovat? A co bude s NATO? Je už evropskými elitami odepsané, přestože právě z toho byl obviňován Donald Trump? Jaké slovo bude v tomto procesu určeno běžným občanům, kteří finanční i lidské náklady tohoto nápadu jako obvykle odnesou? A ptá se jich vůbec někdo?

Svobodné rozhodnutí Britů opustit EU a pro bruselské elity nečekané, a proto šokující a nepochopitelné vítězství Donalda Trumpa, mají řadu příčin, ale jednu dominantní: občané už mají dost toho, že jsou jejich zájmy soustavně obcházeny a ignorovány. Tento stav se nedá překrýt ani vnucováním představ, že právě teď nastal čas vybudovat evropskou armádu.

Věřme, že trpělivost voličů s těmi, kteří o nich - ale bez nich, rozhodují, se vyčerpala.

Institut VK