Za necelých čtrnáct dnů si připomeneme vypuknutí první světové války. To výročí je všude kolem nás. Hodně se komentoval a přetřásal atentát v Sarajevu, událost u nás známá z groteskního zkreslení Haškovy knihy o Švejkovi, ve skutečnosti tragická událost s důsledky, jež nemohl předvídat nikdo, ani sami jeho strůjci.

Čtu při této příležitosti rozsáhlé historické dílo Maxe Hastingse Katastrofa 1914 - Evropa táhne do války. Podstata sdělení je už na předsádkách, na té přední scénka z jakéhosi parku, dámy v bílých šatech se kupí u lodiček, obletovány pány ve slamáčcích a na té zadní je fotografický záběr na bojiště, všude mrtvá těla, ruiny.

Hastings je vojenský historik a také zkušený novinář. Krátce řečeno, dovede psát, jeho vyprávění zaujme, vtáhne. Defilují před námi vůdčí figury i epizodní aktéři. Je to živé divadlo, lidé jednají, hovoří, přemýšlejí. Je to tak strašně živé, že mimoděk podléhám dojmu, že konec je otevřený a že se k té druhé předsádce nedostaneme, že se něco stane, někdo rozhodne jinak a válka nevypukne.

Už ve dvacátých létech se psalo o tom, že to byla válka, kterou vlastně nikdo nechtěl, přinejmenším si ji nikdo soudný nepřál v tak rozsáhlém rozměru a tak zásadními důsledky. Že se daly jakési mechanismy do pohybu a nešlo to zastavit. Na jednu mobilizaci nevyhnutelně musela navazovat druhá mobilizace a podle mobilizačních plánů se vojska musela dát na pochod a když už šla, vyrazila i protivná strana. Takhle nějak to asi bylo a ostatně i Max Hastings to podobně popisuje. Z galerie jím předváděných postav je patrné, že pozoruhodné množství lidí na významných postech válku odmítalo, ruským carem počínaje i zavražděným následníkem trůnu konče. Nicméně z těch řádků a z těch výroků a citací plyne, že obecně vzato byla válka vnímána jako cosi přípustného. Že je to součást reality.

Možná se krutě mýlím, ale upřímně si myslím, že přinejmenším v jádru Evropy je válka většinově chápána za cosi tak nepřijatelného jako lidojedství. Prostě je to něco, co se nedělá.

Jádro Evropy, to je hodně nejasný pojem. Patří do něho státy bývalé Jugoslávie? Tam se válčilo, a jak strašlivě. Patří tam Ukrajina? Tam se válčí, zatímco tyto řádky čtete. Pochybnost se vkrádá na mysl. Jsme opravdu duchovně natolik vzdálení od těch živoucích lidí, kteří k nám promlouvají ze stránek Hastingsovy knihy? Mého dědečka do války neodvedli, protože byl untauglich, chybělo mu oko. Náš soused v Čerčanech, kam jsme jezdili na léto, trpěl nočními můrami. Na východní frontě byl ostřelovač a ze spánku ho rušily vize rozprsklých lebek padesáti Rusů, které postupně odstřelil. Jsou to - skoro - současníci. Změnili jsme se opravdu zgruntu?

Války nevznikají proto, že by si takzvaně lidé řekli: Pojďme válčit. Vyvolají je lidé u pák moci. Jenže ani oni nemohou všechno. Ke kanibalismu by nás nedonutili, protože kanibalismus, to nejde. To se nedělá. No a válka je něco hodně podobného co do odpornosti. Říkejme si co nejčastěji: To se nedělá. Bude to mantra čím dál aktuálnější.

LN, 14.7.2014