Írán ukazuje, že na Obamovu vstřícnost kašle

Názory na jadernou dohodu velmocí s Íránem se liší. Někteří v ní vidí reálnou šanci na kontrolu teokratického režimu. Jiní zase riziko. Ale hodnocení toho rizika je problém. Detaily dohody posoudí jen ten, kdo se vyzná v obohacování uranu, fungování odstředivek a jiných specializovaných oborech. O to sdělněji působí víkendová zpráva: Írán nepovolí koncert berlínské Státní opery, neboť dirigent Daniel Barenboim má též izraelské občanství.

Je to svým způsobem dobrá zpráva. Dobrá v tom smyslu, že je jasněji srozumitelná než technologický spor. Říká asi tolik: Írán stojí před největší změnou, jakou vůči němu Západ chystá od islámské revoluce v roce 1979. Prezident Obama s ním chce normalizovat vztahy (podobně jako s Kubou). Vyšel mu vstříc a již brzy bude o té dohodě rozhodovat Kongres. Jeden by čekal, že Írán se stylizuje do role toho, kdo má o vstřícnost Západu zájem. Že boj v Kongresu Baracku Obamovi usnadní třeba gestem ve stylu „něco za něco“. Ale teď vidíme, že Teherán na to zvysoka kašle.

Daniel Barenboim patří k dirigentské extralize. Jako takový má vybuzené ego, je prostě provokatér. Tento argentinský Žid už před 25 lety v Berlíně řídil koncert ke sjednocení Německa. Před 14 lety uvedl v Izraeli Richarda Wagnera, tam bojkotovaného. Coby nositel izraelského i palestinského pasu inicioval společný izraelsko-palestinský orchestr a roku 2005 řídil koncert v Ramalláhu. Úhrnem: Barenboim provokuje – chcete-li, vystavuje zátěžovým testům – leckoho. Izrael už jen svou kritikou vládní politiky. Ale jeho zátěžové testy až dosud obstály. Prvním státem, který ho „nepřekousl“, je Írán. Jen proto, že Barenboim má i pas židovského státu.

Tady je riziko dohody s Íránem. Nejde o počty odstředivek, ale o samotnou koexistenci se státem, který odmítá koexistovat s jinými státy i jejich občany. Byl by v tom čert, aby se na to Obamy nějaký kongresman nezeptal.

LN, 31.8.2015