Na Blízkém východě se aliance už angažovat nechce

Severoatlantická aliance prochází dalším zátěžovým testem, teď vůči Sýrii. Ale než spustíme lamentaci nad slabým Západem, jenž zradil své hodnoty, podívejme se na samotné NATO. V minulých 30 letech prošlo testy vedenými myšlenkou: Jaká má být jeho budoucnost po studené válce, kdy dokázalo ochránit své členy, aniž by muselo bojovat? Tehdy se vynořila premisa go out of area or out of business: buď nasadit síly mimo původní areál, nebo to de facto zabalit.

V oné debatě zvítězila první varianta a NATO působilo leckde: v Bosně, Kosovu, Afghánistánu, Libyi… Sýrie je v těchto úvahách kapitolou zatím poslední, ale i nejsložitější. Vždyť Turecko je aktérem války v Sýrii i členem NATO. Měli teď ministři obrany aliance pilovat společný závěr, nebo postavit tureckého kolegu na pranýř? Zároveň turecký postup v Sýrii ozřejmil toto: po osmi letech krveprolití ztrácejí prioritu jednotlivé problémy (ochrana té či oné menšiny), ale sílí potřeba najít nějaké dlouhodobé uspořádání v oblasti.

A zde jsme u skuhrání na Západ zmíněného úvodem. To už za nás udělali jiní, třeba německá média s titulky typu Západ kapituloval, Je pozdě, vítězem je Putin a výčtem vítězů i poražených turecko-ruské dohody (vítězové – Rusko, Asad, Írán, Erdogan, Islámský stát; poražení – Kurdové, USA, EU). Na tom všem dost je. Ale nelze pominout, že ti, co na USA a jejich roli v NATO nejvíce nadávají, sami nemají alternativní plány ani vůli k účinnému zásahu. A neměli je ani před osmi lety, když se s vývojem v Sýrii ještě dalo něco dělat.

Ať už se budou deklarace NATO vykládat jakkoliv, vychází z nich toto. Sýrie není bojištěm, na kterém by se aliance chtěla angažovat, ba nechce tam ani moc krotit Turecko. Donald Trump ztělesňuje všechny možné špatné vlastnosti, narcismus i chaos. Je schopen během pár dnů nejprve vyhrožovat Turecku zničením jeho ekonomiky a pak sankce odvolat. Ale stojí si za tím, k čemu nakročil už Obama: že NATO zkrotí své ambice a bude hájit areál svých členů.

LN, 26.10.2019