I když se prezident vzteká, volby už nezvrátí

Výraz liberální demokracie je lépe nepoužívat. Převálcovaly ho nálepky. Pro jedny je to vláda rovnosti, rozmanitosti a dobra. Pro jiné téměř totalitní vláda těch, kteří se sami na liberální demokraty pasují. Ale v minimalistické verzi by mělo platit, že liberální demokracií je vláda pravidel a hlavně střídání moci.

Právě na střídání moci drhne povolební Amerika. Vyhrál Joe Biden, ale na vítěze ho pasují jen média. Jenže aby ho mohl formálně zvolit sbor volitelů, potřebuje certifikované výsledky z volebních komisí (ty budou, až skončí sčítání hlasů a soudní pře o něj). Anebo – což bývá běžný postup – by musel Trump deklaratorně, právně závazně, Bidenovo vítězství uznat.

Tady to drhne, ale spíše na Trumpově narcismu než na hrozbě občanské války, kterou se tak straší. „Konvoje jeho příznivců se mohou vydat na pochod, jako by šli do Mosulu. Uvidíme, zda hromadně povstanou a řeknou, že výsledek voleb nepřijímají, že jejich muž je Trump,“ hlásá analytik Malcolm Nance citovaný i v českých médiích. Na webu zjistíte, že týž Nance už dříve na Twitteru doporučoval Islámskému státu jako cíl útoku Trumpův majetek (Trump Tower), a o jeho úsudku si uděláte obrázek sami. Upřímně, pokud letos USA zaznamenaly násilí, a že ho po zabití George Floyda nebylo málo, stáli snad za ním trumpovci?

Letošek je temný rok pro prognostiky. Věštit, že střídání moci v USA proběhne bez problémů, je ošidné. Teď ale brzdí koně i Der Spiegel. Časopis, jenž Trumpa prezentoval způsobem, za který by se nemuselo stydět Rudé právo z éry „krvavého psa Tita“, v komentáři píše, že Trumpova síla se přehání a trumpismus jako ideologie je jen mýtus. Což je trefný postřeh.

Za 75 poválečných let se moc v USA předává soupeřícímu establishmentu už podesáté. Za tu dobu jen jednou (1981–1993) patřil Bílý dům jedné straně na více než dva mandáty. V této optice je to – přes peripetie s Trumpem – spíše Amerika, kdo může dávat lekce z demokracie.

LN, 10.11.2020