V situaci zásadního existenčního ohrožení Evropská unie všem na očích předvádí, že její vlastní podstata je protidemokratická a protiliberální. Velké Británii předává přes média nekompromisní příkaz okamžitě vyjednat a uskutečnit postup svého vystoupení z EU jak předseda Evropské komise Juncker, kterého by v životě nenapadlo, že by měl právě nyní odstoupit, tak francouzský prezident Hollande, a v sobotu i německou kancléřkou Merkelovou svolané berlínské nevolené politbyro šesti rovnějších mezi nerovnými, které přijalo předem sjednané německo-francouzské, spíše ale v první řadě německé stanovisko k brexitu. Panický strach z dalších odchodů z unijního superúřadu přikazujícího demokratickým státům, co mají dělat, je očividný. Brity je třeba exemplárně ztrestat, aby ostatní přešla chuť na samostatnost. Unijní emoce, ostatně jako vždy, nejlépe vyjadřuje zemitý německý knihkupec, nyní šéf Evropského parlamentu Schulz. Británie si prý drží Evropskou unii jako rukojmí. No považte, kdo to kdy slyšel, aby měl nadstátní úřad respektovat demokratický stát, dokonce čekat, až si zvolí nové vedení pro svůj odchod od nás!

Uraženectví unijních mocipánů z britského rozhodnutí odejít z EU pěkně doplňuje povyk těch českých. V rozhovoru vysílaném v neděli na Primě prezident Zeman líčil katastrofickou budoucnost Británie bez společného unijního trhu a pro něj jako prognostika téměř jistém odtržení Skotska. Ukazuje se ale, že z unijního trhu těží kvůli dost nízkému tarifu více než členské země ty, které v EU nejsou, a nemusí tedy platit členské příspěvky. A skotské referendum by musel schválit britský parlament, kde Skotové nemají většinu, a český prezident Zeman to asi stěží změní.
Zato náš ministr zahraničí Zaorálek opět svižně zabodoval, když se z Žižkovské věže u pana Moravce na ČT zostra pustil do možného příštího britského premiéra Borise Johnsona za to, že si dovolil říci, že Británie nemusí s odchodem vůbec spěchat a že bude mít s EU po odchodu výhodný normální vztah. Podle Zaorálka „nemůžeme akceptovat vztah, kdy si země podrží nějaké výhody“. Touha po odvetě a strach z následování britské cesty dalšími státy ministrovi zřejmě nedají spát, a právem. Neměl by ale spíš začít uvažovat o rezignaci?

Autor je filosof