Paříž se pokouší dostat své muslimy pod kontrolu
Lidé pamatující komunismus se zarazí i při tak neutrálních slovech jako „státní souhlas“. Šlo totiž o Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, totalitní bič na nepohodlné. Připomeňme pár osobností: kardinál Dominik Duka, biskup Václav Malý, evangelický farář a exposlanec Svatopluk Karásek – všichni byli za Husáka zbaveni státního souhlasu, aby „nemohli působit na lidi“, jak se říkávalo.
Píšeme o tom proto, že ultimátum prezidenta Emmanuela Macrona, jež dal Francouzské radě muslimské víry, se „státnímu souhlasu“ zdánlivě podobá. Rada má přijít s „chartou republikánských hodnot“, které bude šířit mezi muslimy ve Francii. Stát tím zasahuje do věci náboženství, což vyvolává podezření. Ale kdo v tom vidí ohrožení svobody víry či islamofobii, je mimo realitu a kontext.
Francie je nejvýznamnější zkumavkou soužití Západu s muslimskou komunitou, zkumavkou společenských patologií vedoucích ke vzniku paralelních společností, ale i zkumavkou toho, jak se k problému staví stát. V tomto případě stát z definice sekulární, který laicitu coby svou doktrínu ukotvil zákonem už v roce 1905.
Francie svou státní doktrínu logicky brání. Méně logicky působí kritika zaznívající hlavně z anglosaského prostředí a užívající oblíbený slovník progresivistů – rasismus, diskriminace, islamofobie. Působí, jako by oslepla na jedno oko. Francie nechce dostat islám pod kontrolu proto, že je jiný, jak se rádo říká. Důvod je mimo samotnou rasu, etnicitu či víru. Vyhrožují-li žáci učitelům, že dopadnou jako Samuel Paty (učitel, kterému muslim uřízl hlavu za „urážku Proroka“), je zřejmé, že nejde o vzdálenou indoktrinaci, ale o komunitní šíření společenské patologie v prostředí samotných dětí, rodin či kázání imámů v mešitách.
Je otázka, nakolik neblahý vývoj ještě lze zastavit. Ale že se o to francouzský stát snaží, není nic, co by mělo kohokoliv rozčilovat. Dokonce ani ty, kteří si říkají liberální demokraté či progresivisté.
LN, 24.11.2020