Když jsem se v neděli (23. 10. 2011) dopoledne dozvěděl o tragickém zemětřesení na východě Turecka, napadlo mě, jak vedení postižené země zareaguje na nabídku pomoci z Izraele. Že přijde, o tom jsem ani na okamžik nezapochyboval.

Proč právě Izrael? Leží nedaleko, je technicky natolik vyspělý, že může nabídnout špičkovou pomoc, což ostatně dokázal během předchozího tureckého zemětřesení v roce 1999. Tehdy byla záchranářský příspěvek Izraele Ankarou s vděčností přijat.

Od té doby se ale hodně změnilo: vzájemné vztahy jsou na bodu mrazu. „Zásluhu“ na tom má turecký premiér Recep T. Erdogan, který se rozhodl změnit politický kurs a viditelně si libuje v ostré protiizraelské rétorice. Inu, (bývalý?) islamista se nezapře.

Napadlo mě, že toto obrovské neštěstí by mohlo obě země opět sblížit.

Pak jsem se v neděli pozdě večer, po návratu z pražského víkendu, posadil k PC a dozvěděl se, že došlo k tomu, co jsem si v hloubi duše nepřál.

Bezprostředně poté, co zprávy o zemětřesení obletěly svět, nabídl izraelský ministr obrany Ehud Barak turecké straně nezbytnou pomoc. Ta však byla Ankarou odmítnuta.

Čistě lidsky vzato: čím více profesionálů přijede v co nejkratším čase na místo katastrofy, tím větší je šance na záchranu ohrožených životů. Z tohoto úhlu pohledu nebyl důvod izraelskou pomoc odmítnout. Jejím vedlejším účinkem by ovšem bylo otupení ostří turecko-izraelské krize. O to zřejmě Erdogan a spol. nestojí. (Z tohoto hlediska mu otřesy půdy dlužil sám čert.) Raději dal přednost mrzkým politickým zájmům před pomoci vlastním občanům. Nese tudíž odpovědnost za každého zemřelého Turka, který mohl žít, kdyby se Ankara nepostavila k izraelské nabídce zády.