Jen v sobotu bylo na Izrael z Pásma Gazy vypáleno 200 raket. Kolik jich bylo doposud celkem, nedokáže už snad nikdo ani vyčíslit, ale od r. 2001, kdy Palestinci začali tuhle kratochvíli provozovat, jsou to přinejmenším desetitisíce. 

Bohužel od té doby, co Izrael svou armádu z pásma Gazy v r. 1993 stáhl a židovské osady vyklidil, což byla, jak se ukazuje stále jasněji, fatální chyba, má zde teroristický Hamás prakticky volnou ruku, a kdykoli Izrael na jeho útoky odpoví, sklidí okamžitě mezinárodní kritiku za „eskalaci cyklu násilí“. Tentokrát, světe div se, nechala se Evropská unie konečně slyšet trochu jinak: vyzvala ne jen diplomaticky a všeobecně ke vzájemné zdrženlivosti, ale k „okamžitému zastavení“ ostřelování Izraele z palestinského Pásma Gazy. Že by nakonec i Bruselu došlo, odkud všechno to násilí už po léta vychází? Že to ale trvalo!

Nelze ovšem očekávat, že by si Hamás z takové výzvy něco dělal. Zničení Izraele má trvale ve svém programu, v dětech nenávist k němu pěstuje už od mateřské školy a sebevražedné atentátníky uctívá jako mučedníky a národní hrdiny. Apelovat na rozum je neúčinné tam, kde náboženská a rasová nenávist mozek zatemňuje a rozdmychává jen ty nejhorší emoce, takže nakonec zbývají jen dvě možnosti: buď zničení protivníka, nebo sebezničení.

Jak dlouho může ještě trvat, než Izraeli dojde trpělivost a neustálému ostřelování svého území z Hamástánu se rozhodne učinit přítrž radikálně a definitivně? Nebylo by divu, protože jestli tu je něco k podivu, pak to, že to neudělal už dávno. Který jiný ze současných států by si něco takového nechal dlouhodobě líbit? Samozřejmě by to znamenalo, že bohužel zase poteče krev a zase budou s viníky trpět i nevinní. Bylo to tak ve všech válkách a jestli Hamás Izrael k další válce vyprovokuje (sám ji de facto už dlouho vede, jenže zatím pohříchu dost jednostranně), nebude to jinak. Snažit se ale Hamás usmířit je jako hladit psa, který má vzteklinu. Proti té, opět bohužel, zaručeně funguje pouze jediná medicína...