29.3.2024 | Svátek má Taťána


GLOSA: Sen být kolonií

16.12.2021

Zůstat ve svazku s Evropou, či do ní migrovat?

Být kolonií evropské mocnosti bývalo potupou. Ještě před pár dekádami mělo hnutí za dekolonizaci porobených národů podobný étos jako boj proti otroctví. Ale už nemá. Obyvatelé Nové Kaledonie, francouzského souostroví v Pacifiku, hlasovali v již třetím referendu po sobě a definitivně rozhodli pro setrvání svazku s Francií. Že by preferovali potupu před svobodou? Nebo se něco změnilo?

Změnilo se mnohé. Chcete-li se dobrat poslední dekolonizace hodné toho jména, musíte jít zpět do roku 1975 a pádu portugalského impéria (Mosambik, Angola, Kapverdy, Svatý Tomáš). Od té doby získávaly samostatnost buď drobné ostrovy v Karibiku a Pacifiku, či nové státy vznikaly oddělením od již hotových (Eritrea, Jižní Súdán). Trend se obrací. Když byly dekolonizovány Komory, lidé na ostrově Mayotte byli proti. V referendu roku 2009 schválili úplný návrat do svazku Francie (je to teď nejvzdálenější region EU). Když loni v Bejrútu vybuchlo silo a prohloubila se krize v zemi, 60 tisíc Libanonců podepsalo petici za obnovu francouzského protektorátu (ta správa slušně fungovala v letech 1920–1943). Bylo to jen zoufalé gesto, žádná evropská mocnost by ten rozpadlý stát spravovat nechtěla, ale ukázalo neideologické uvažování řady místních lidí.

Stejné uvažování převážilo na Nové Kaledonii, což není ostrůvek, ale území velké jako Morava. Žít ve svazku s evropskou metropolí už není potupa, ale spíše pojistka penězovodu a bezpečí. Ostatně mnozí z bývalých kolonií pro ten svazek „hlasují nohama“, když do Evropy vyrážejí jako migranti. Upřímně, úspěšněji působí ty země, které si volí setrvání formálního svazku, ač se tomu kolonie už neříká. Ale moc takových už není, že.

LN, 14.12.2021