aneb Nobelova cena míru za rok 2013 udělena J. V. Stalinovi

Evropský mír po 2. světové válce spočíval na dohodách, které uzavřely vítězné mocnosti, mezi něž rozhodně nepatřila Evropská unie. Ohromná část Evropy tak připadla do sféry zájmu Sovětského svazu. Země ovládané Sovětským svazem převážně vojenskou silou (nepatřilo mezi ně Československo až do roku 1968) zažívaly obdobnou formu "míru", jakou znali obyvatelé socialistického Sovětského svazu.

K mírovým vymoženostem v zemích východního bloku patřily politické procesy často zakončené popravami obviněných, a to za nadšeného "spontánního" souhlasu svobodného obyvatelstva. Statisíce lidí v totalitních režimech záviděly obyvatelům zemí, které se dostaly pod vojenský ochranný vliv USA, svobodu i blahobyt. Je zbytečné připomínat všechny projevy totalitních režimů za několik desítek let vlády "mírového režimu" dosazeného z Moskvy. Podobných výhod totality se mohli snadno dočkat obyvatelé západní Evropy, pokud by spadli pod nadvládu totalitního SSSR nebo pokud by bez přispění USA došlo k vítězství nacistického režimu s Adolfem Hitlerem v čele. V tomto hypotetickém případě by i v západní Evropě nadále existovaly gulagy, třebas by se jim i nadále říkalo koncentrační tábory, a ve volbách by vítězila jediná strana, i když by se nejmenovala komunistická, ale národně socialistická.

Zužování otázky míru v Evropě v posledních desetiletích na mírové soužití Francie a Německa se zdá jako hrubé podcenění historických souvislostí. Pro země bývalého východního bloku obsazeného vojenskou silou SSSR (NDR, Maďarsko, Polsko, ČSSR atd.) je domněnka, že do roku 1989 žily ve svobodném mírovém světě, dosti urážlivá. Rozhodnutí udělit Nobelovu cenu míru Evropské unii naznačuje, že země jádra EU nevnímají celý střed a východ Evropy jako rovnocenné partnery: však jste si, Češi, Poláci, Maďaři, Slováci, Bulhaři, Litevci, Estonci…, také spokojeně žili v míru zajištěném Evropskou unií - stejně jako lidé v Belgii, Rakousku, Lucembursku, Dánsku, ve Francii, Itálii…

Přezíravý vztah k zemím východní a střední Evropy ze strany klíčových mocností EU je dost typický i pro udělení mírové ceny nobelovskou komisí v Norsku. Žili jsme všichni prostě v míru, božíčku, co záleží na pár politických popravách, na zmařených talentech dětí, které nesměly z politických důvodů studovat, co komu záleží na dalších odporných vymoženostech totality. Měli jsme přece v Evropě mír. Poctivé by však bylo udělit příští rok Nobelovu cenu míru žijícím myšlenkovým dědicům J.V. Stalina nebo přímo komunistickým stranám, pokud tedy lze udělovat cenu i organizacím. Soudruh Stalin se přece hodně zasloužil o to, že jsme tak dlouho žili v míru.