Chce-li EU omezit migraci, musí se rozhodnout sama

Kdyby nebylo Turecka, Evropská unie v čele s Německem by nemohla rozvíjet své plány B. Turecko je želízkem v ohni těch, kteří v migrační kalamitě odkládají vlastní rozhodnutí ve víře, že musí vyjít plán B. Proto tam jezdí kancléřka Merkelová či ministr zahraničí Zaorálek.

Německo řeší kvadraturu kruhu. Ústava mu káže přijímat všechny ohrožené, ale kapacity i odpor voličů velí brzdit. Jak z toho ven, nevychází-li evropské přerozdělování kvótami? Inu skrze Turecko. Proto vznikla dohoda o miliardovém příspěvku (výpalném) pro Turecko a jeho běženecké tábory. Jenže i tento plán B začíná vypadat jako kvadratura kruhu.

Turecko má v Evropě své fanoušky (patřil k nim i Václav Klaus, jenž si od přijetí Turecka do EU sliboval její rozmělnění) i odpůrce (patřila k nim i Angela Merkelová, než se začala ucházet o přízeň prezidenta Erdogana coby brzdiče migrantů). Ale zkusme si odmyslet osobní či ideologické fandění a dostaneme zhruba tento obrázek.

V Sýrii získávají navrch vládní síly s pomocí Rusů a Íránců (a EU nemá sílu to změnit). Jak postupují k severu, z Aleppa odcházejí k turecké hranici desítky tisíc zoufalců. A špičky EU tlačí na Turecko, aby je přijalo. Tedy: chtějí, aby Turecko přijímalo další běžence, a zároveň nechtějí, aby je pouštělo dále do Evropy. Britové tomu říkají chtít zároveň omeletu i celá vejce. Systémově to fungovat nemůže.

Turecko má pro EU sloužit coby jakýsi utěsňovač, aniž by evropské špičky musely riskovat vlastní jasné rozhodnutí. Ale jak napovídají lednové počty migrantů, o žádném utěsnění nemůže být řeč. Chce-li se EU skutečně utěsnit, musí se k tomu rozhodnout sama bez tureckého alibi.

LN, 11.2.2016