I protestní strana AfD se nabízí v „balení po dvou“

Fandit německé opozici je řehole. Na jedné straně se fandění přímo nabízí. Éru Angely Merkelové razí velké koalice bez souboje vizí, programů a idejí. Slovo alternativa zmizelo z politického slovníku. Už proto je snadné fandit protestní straně Alternativa pro Německo (AfD), zvláště když se stala lídrem opozice. Jenže kdykoliv si člověk pomyslí, že právě ona vnese do zamrzající debaty alternativní pohledy, vyrukuje s něčím, co budí autentický odpor. Jako třeba v sobotu její spolupředseda Alexander Gauland.

„Hitler a nacisté jsou jen ptačincem na tisíciletí úspěšných německých dějin,“ řekl Gauland mládeži AfD. Svým způsobem má pravdu. Časově je 12 let vlády nacistů jen procentíčko německé historie. Ale civilizační průšvih, jaký ta doba Německu, Evropě i světu přivodila, nelze srovnat s trusem holuba na šatech. A Německo to ví. Když kancléř Kohl mluvil v Izraeli o „milosti pozdního narození“, o tom, že on patří ke generaci Němců, kteří nenesou osobní odpovědnost za nacismus, ozval se protiargument, že pokud se trauma obětí přenáší i do dalších generací, mělo by to platit i pro trauma pachatelů.

Je fuk, zda AfD říkáme strana protestní, nebo populistická. Jde o „detaily“, jaký předvedl šéf Gauland. Lidem, kteří AfD fandí okatě, třeba Václavu Klausovi, by mělo být jasné toto. I pro AfD platí příměr o balení po dvou, který použil novinář Broder pro německou levici (její volič si s pocitem otevřenosti kupuje též islamizaci) či LN pro volební finále Zeman – Drahoš (volič si kupuje rozhodnost spolu s arogancí, nebo slušnost s rozplizlostí). A fanoušek AfD si kupuje odpor vůči establishmentu spolu s čímsi nahnědle varovným.

Současné uspořádání Evropy vypadá tak, že mají-li tyto strany společného nepřítele (Evropskou unii), v boji s ním působí coby jakási internacionála. Ale co kdyby ten společný nepřítel zmizel? Co kdyby ony samy vládly ve státech Evropy? Rozvíjely by i pak vzájemné pochopení, natož nějaký společný jmenovatel? To jsou otázky do pranice.

LN, 5.6.2018