V Almaty ruské jednotky nevadí. Kde už vadí?

Některé události vybízejí k černému humoru. Zvlášť odehrají-li se 6. ledna, v den, který – po loňském útoku na Kapitol – Amerika povýšila na nové 11. září. A útočníky z davu násilníků a pošuků na „vnitřní teroristy“. Výročí tak nabídlo otázku. Jak bude na Západě hodnoceno tvrdé potlačení davového útoku na státní budovy v Kazachstánu? Jako plus? („Budovy tam ubránili úspěšněji než před rokem Američané.“) Či jako minus? („Tamní soldateska brutálně likviduje touhu vlastních občanů po svobodě.“) Záleží na tom, komu fandíte. V násilné demonstraci lze vidět buď „vnitřní terorismus“, či boj za svobodu. V akci ozbrojených složek buď záchranu demokracie, či krvavý konec touhy po ní.

Jenže události v Kazachstánu prozrazují i něco o ambicích ruské politiky. Zásah by nebyl tak hladký bez vojáků z Ruska (a jiných zemí). Kdo pamatuje, jak loni ruské jednotky zastavily válku mezi Ázerbájdžánem a Arménií o Karabach, vidí před sebou další kamínek do mozaiky areálů, ve kterých „dělá pořádek“ Rusko.

To není paušálně zločin. Bude tomu už 200 let, co americký prezident James Monroe vyhlásil (2. 12. 1823) tzv. Monroeovu doktrínu. Ta stanovila, že evropské mocnosti nesmí zasahovat do záležitostí nezávislých států na západní polokouli a že akce tohoto typu by USA pokládaly za „porušení svého míru a bezpečnosti“. De facto totéž říká ruský prezident Putin už 15 let. I Rusko prosazuje – a chce s USA a NATO dojednat – cosi jako Putinovu doktrínu. Zásahy loni v Karabachu a nyní v Kazachstánu jsou jejími kamínky.

Problém není v samotné myšlence, ale v geografii. V tom, že – jak praví staré klišé – Rusko neví, kde začíná a kde končí. Jeho zásahy v Karabachu či Kazachstánu Západu nevadí. Platilo by to i v případě Gruzie? Na Ukrajině? Či dokonce v Pobaltí? I o tom má jednat Rusko s USA a NATO. A byť se výraz sféry vlivu mnohým nelíbí, je lepší nějakou jakž takž přijatelnou hranici dojednat než jen opakovat, že Rusko neví, kde začíná a kde končí.

LN, 7.1.2022