O budoucnosti Ukrajiny nerozhoduje jen válka zbraní

Putinova strategie kombinující „zelené mužíky“ s propagandistickou a psychologickou válkou, zdá se, slaví úspěch. Když Angela Merkelová a François Hollande domluvili v Minsku velmi problematické příměří, fakticky velmi výhodné pro Rusko, vysloužili si tím cejch ustupujících slabochů.

Prohlášení, že Spojené státy zvažují dodávky zbraní na Ukrajinu, zněla v té chvíli velmi srdnatě a odhodlaně. Jejich dunění však tlumila kritika, podle níž nedává moc velký smysl poskytovat moderní vojenskou techniku státu, který je zajatcem oligarchických skupin a jehož armáda je i díky tomu bojeschopná jen v omezené míře, a navíc infiltrovaná ruskými agenty.

Putinova strategie, někdy označovaná jako hybridní válka, se často prezentuje jako nějaký postmoderní vynález. Přitom nejde o nic jiného než o praktickou aplikaci známé definice pruského generála a stratéga Carla von Clausewitze, že válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky. Poučka se však zpravidla chápe dosti zúženě: Stát válčí, tedy střílí, pokud nemůže svých cílů dosáhnout jinak. Ale poučka platí, i pokud ji přečteme takříkajíc pozpátku: Politika je pouze pokračováním války jinými prostředky. I proto demokracie, jakkoliv haněná, představuje úžasnou metodu, neboť drtivou většinu „válek“, neboli konfliktů ve společnosti, převádí na nekrvavý souboj o hlasy voličů, popřípadě na hlasování ve vládě a v parlamentu.

Válka a politika tak tvoří dva konce jedné hole. Napoleonovu ministru zahraničí Talleyrandovi se přisuzuje výrok, že na bodácích se nedá sedět. Vítěz válečného tažení vždy čelí zásadní otázce, co si vlastně má s dobytým územím politicky počít. Američané se o platnosti Talleyrandova postřehu hořce přesvědčili nedávno v Iráku – vojensky sice zvítězili, nechtíce ale, mimo jiné, napomohli zrodu Islámského státu.

Východní Ukrajina je oblastí silně ruskojazyčnou, svázanou s Ruskem pevnými kulturními, náboženskými i ekonomickými vazbami. Krvavý střet již teď vyhloubil mezi tamním obyvatelstvem a vládou v Kyjevě řadu obtížně překonatelných příkopů. Případné vojenské dobytí východních oblastí ovládaných separatisty by tudíž mnohé z příčin konfliktu stejně nevyřešilo. Úspěch ve válce s Putinem o Ukrajinu proto předpokládá rovněž silný západní tlak na současnou ukrajinskou vládu, aby zavedla potřebné reformy, které učiní ukrajinský státní aparát schopnějším i čitelnějším, a tedy v budoucnu způsobilým přijímat třeba i účinnou vojenskou pomoc. A posléze předpokládá též větší otevření evropského trhu pro ukrajinské výrobky i trhu pracovního pro tamní obyvatele. To jsou věci minimálně stejně důležité jako aktuální demarkační čára či aktuální frontová line. Tvoří totiž součást války v širším slova smyslu.

Ustojí ruská ekonomika sankce, nebo se začne hroutit? A postaví Ukrajinu na nohy 40 miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu, nebo tyto peníze skončí v nějaké bezedné oligarchické jámě? Výsledek bitev na těchto válčištích rozhodne celý konflikt spíše než co jiného.