Do Turecka jezdí mnozí Evropané na dovolenou a znají aspoň jeho společenský povrch. S dosud poměrně izolovanou Arménií je to horší. Přitom jde o stát, jenž zdůrazňuje společné křesťansko-židovské kořeny, starému kontinentu kulturně daleko bližší. Arméni cítí hrdost, že patří k nejstarším christianizovaným národům a jejich sakrální stavby k architektonickým skvostům. Prosluli též jako obratní kupci, což jim za vlády Osmanů, ruku v ruce s vyznáváním Ukřižovaného, vynášelo nechuť dominantních musulmanů.

Situace se povážlivě zhoršila v 90. letech 19. století, kdy sultán Abdülhamid v čele chřadnoucí říše neadekvátně reagoval na vzestup jejich národnostního cítění a mnoho příslušníků menšiny dal pobít. Nové masakry se odehrají zkraje minulého věku poté, co moc v Istanbulu uchvacují nacionalisté. Nezáviděníhodnou pozici blízkou postavení rovněž ekonomicky zdatného židovstva za Třetí říše získávají Arméni během 1. světové války, neboť jsou prohlášeni tajnými spojenci tvrdě dotírající ruské armády. Paušalizujícím výsledkem se stává cílená likvidace etnika, genocida. Sumu zavražděných nelze přirozeně určit přesně, odhady se pohybují mezi „jen“ několika sty tisíci a půldruhým milionem. Pravděpodobně šlo minimálně o milion osob.

Ankara posud odmítá uznat svou plnou morální odpovědnost a genocidu popírá. Léta nechtěla uznat samostatnou Arménii, velice proti ní podpořila národnostně i religiózně blízký Ázerbájdžán, když bojovali o sporný Náhorní Karabach, a zavedla blokádu hranice. – Akceptací Jerevanu učinila Turecká republika krok vpřed, nicméně najmě proto, jelikož usiluje o další vylepšení svého kandidátského, pro většinu EU asijského image.

Vyšlo v deníku E15