Parafrázuji nadpis sobotního textu Libora Roučka o výsledku švýcarského referenda. Jsem pravidelný čtenář jeho článků, protože je jeden z mála sociálních demokratů, který dokáže napsat srozumitelný a zasvěcený příspěvek bez obvyklých velkohubých klišé a s myšlenkami, se kterými sice nesouhlasím, ale chápu, že ho mohou napadat.

Europoslanec Rouček se v článku vyrovnával s výsledky švýcarského referenda, v němž Švýcaři těsným výsledkem změnili postoj své země k imigraci. Výsledek referenda je v rozporu s prosazovaným postojem evropských potentátů a pan Rouček jako jeden z nich nezastírá své rozčarování. Potud je vše v pořádku. Překvapila mě ale jeho rada švýcarské vládě. Navádí jí k tomu, aby výsledky referenda v podstatě ignorovala. Jak jinak si mám vysvětlit větu - Vláda v Bernu bude mít od nynějška tři roky času na to, aby přetavila rozhodnutí svého lidu do zákonů způsobem, který zajistí, aby "se vlk nažral a koza zůstala celá". Odhalil tak nechtěně přístup profesionálních Evropanů k názoru svých voličů. Nic nového pod sluncem, ale prostota, s jakou pan Rouček odkryl přístup eurooptimistů k přáním a postojům veřejnosti (a daňových poplatníků) je zarážející. V postatě řekl – myslete si, co chcete, hlasujte si, pro co chcete, my se zařídíme po svém. Jak daleko je k nápadu – slibme jim, co chtějí, stejně se zařídíme podle svého? Moc ne. Usuzuji podle hlasování socialistů ve věci nových závazků ve snížení emisí a podpoře OZE v Evropském parlamentu. Těším se na sociálně demokratické slitovné výlevy nad výší životních nákladů "obyčejných lidí". Určitě budou hledat viníky všude kolem sebe a zastírat své spolupachatelství. S chutí si přečtu rozbory příčin "blbé nálady" z pera jejich zastupitelů a vykladačů a jsem si jistý, že hlavní důvod v nich nenajdu. Naši modří už vědí, který mám na mysli. Je jím pohrdání názory veřejnosti a voličů. Ne voličů jiných stran, ale svých vlastních.

Nevím, jak budou zpracovány výsledky švýcarského referenda a je možné, že se budou řídit europoslancovou radou. Vykročí po slepé cestě. Lze po ní jít pár let, možná i desetiletí, ale není nekonečná. Dlouhou dobu stačila k ukončení debaty nálepka populismu. Co si ale počnou eurooptimisté ve chvíli, kdy budou stát se svými názory osamoceni proti zbytku svých spoluobčanů? Jsou připraveni tvrdit do očí všem, kteří s nimi nesouhlasí, že jsou populisté, skeptici, extrémisté, xenofobové (a třeba i zpátečníci a renegáti)? Ti statečnější ano. Moc jich ale nebude. Ostatní se budou soustředit hlavně na to, aby si vlk, kterým opovrhovali, neukousl z jejich masa.