Od včerejšího (20/11) večera napjatě čekáme, jak dopadnou komplikovaná jednání o příměří mezi mezi raketovým agresorem a napadeným. Mezi teroristickou enklávou Pásmo Gaza a Státem Izrael.

Bez iluzí. V obavách, kolik času uplyne od okamžiku vyhlášení klidu zbraní k okamžiku odpálení první rakety či minometné střely na teritorium židovského státu.

Mír si přejí všichni. Snad. Proto ta horečná diplomatická aktivita. Obecně platí: když na místo jakéhokoliv konfliktu přijede americká státní tajemnice, je to vždy vážné a ze strany USA upřímně míněné úsilí. Paní Clintonová na místě je. Čekáme na úspěch její mise.

Klademe si ale mnohé otázky. Jaký mír vlastně chceme? Reálný. Co to znamená? Z pohledu zdravého rozumu cosi velice jednoduchého. Stačí splnit jednu podmínku. Z Pásma Gazy musí přestat létat rakety a jiné typy střely na izraelské území.

Izrael nemá zájem jakkoliv se v Pásmu angažovat. Chce pouze jedno: aby gazští teroristé nechali jeho obyvatele, nejen Židy, na pokoji. Kdo není raněn politickou slepotou, musí vidět, že každá izraelská vojenská operace směrem do Pásma byla vždy odvetná. Scénář je pokaždé stejný. Nejprve dojde ke zločinnému aktu proti Státu Izrael a jeho občanům, pak teprve následuje protiakce. Tvrdá, ale cílená s takovou přesností, jakou umožňuje soudobá technika.

Ačkoli se Izrael snaží minimalizovat civilní oběti, z řady důvodů se jim nevyhne.Tak jako v jakémkoliv jiném konfliktu tohoto typu. Nepřítel záměrně operuje v zalidněných oblastech. Své občany zneužívá jako štíty k raketovým výpadům. Je to tedy on, kdo nese odpovědnost za jejich zranění a smrt. Nikoli armáda státu bránícího se teroristické agresi.

Ztracené životy obyvatel Drážďan, kteří zahynuli při spojeneckém bombardování během poslední světové války, si přece musí připsat do seznamů svých hříchů Hitler, nikoli Churchill s Rooseveltem.

Čekáme na příměří a toto očekávání naplňují pochybnosti. Tady přece nejde o klid zbraní mezi dvěma státy, dvěma regulérními armádami. Tady si nedají čestné slovo strvrzené podpisem jejich vysocí důstojníci, kteří jedním rozkazem ovládnou své podřízené vojáky. Rozkazem, za jehož svévolné porušení hrozí dle vojenských řádů i nejvyšší trest.

Čeho se ale můžeme nadít, je-li jednou ze stran teroristická organizace? Jaké záruky může poskytnout? Čestné slovo teroristů? Už jsme jednou jednomu z nich uvěřili. Jmenoval se Arafat …

Uprostřed tohoto přemítání se ozval výbuch. V autobusu 142 na třídě Saula krále v Tel Avivu. Nedaleko odtud se nachází výšková budova Matkal Tower, ministerstvo obrany. Teroristický útok si vyžádal do této chvíle přes dvě desítky zraněných.

Ke krvavému činu proti izraelským civilistům v době, kdy Hillary Clintonová navštívila Jeruzalém, Ramalláh a Káhiru ve snaze dojednat klid zbraní, se přihlásil Hamas* – jediný viník nynějšího konfliktu.

Byla to jasná odpověď na otázku, co od příměří uzavřeného s teroristy může Izrael a s ním celý civilizovaný svět očekávat. Do klávesnice se mi vkrádá památná věta jednoho z kandidátů na českého prezidenta: S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje. Zlatá slova.

---

* Podle pozdějších informací se k atentátu v Tel Avivu přihlásilla Brigáda mučedníků od Al Aksá - součást "umírněné" organizace Al Fatah palestinskoarabského lídra Mahmúda Abbáse. Což je svým způsobem ještě horší. Na posledním odstavci původního článku to ovšem zhola nic nemění.