Istanbul ukázal, zač je liberální demokracie loket

Málokterý výraz je tak zprofanovaný jako liberální demokracie. Šermuje jím kdekdo, ale zachází s ním po svém. Místo aby platilo, že liberální demokracie je taková, v níž hlasu lidu dávají mantinely pevná pravidla a instituce jako ústavní soud, vykládá se různě. Buď jako něco, co míří k permanentní vládě levicových liberálů. Anebo jako strašák, že cokoliv jiného je krok k autoritářství. Přitom by stačilo říci, že liberální demokracie umožňuje střídání moci. V tomto smyslu ji ilustrovaly víkendové volby starosty v Istanbulu.

Vyhrál sekulární opozičník Ekram Imamoglu. Ale zajímavé rysy té zprávě dodá až širší kontext. Imamoglu vyhrál v Turecku nesoucím cejch Erdoganova autoritářství. Vyhrál v šestnáctimilionovém městě, jež bývalo baštou Erdogana. Ve městě, jež se změnilo z tradiční metropole vzdělanců v baštu přistěhovalců z tureckého východu, lidí ctících spíše islám i archaické vzorce chování než západní demokracii. A jestliže přes to vše – a přes překážky, jež mu kladl Erdogan – dokázal Imamoglu v Istanbulu vyhrát, o něčem to asi vypovídá.

Jednak o tom, že liberální demokracie není až tak prázdná či účelová nálepka, jak by se mohlo zdát. Ale i o tom, že dějiny se nepohybují jen jako nezadržitelné kyvadlo. Když se daly do pohybu doprava, směrem od liberalismu k autoritářství, což se dokládá Trumpem v USA, brexitem v Británii, Tureckem, Polskem, Maďarskem, Indií či Brazílií, neznamená to, že ten pohyb potrvá do skonání světa. Stejně jako tak netrval ani předchozí pohyb opačným směrem. Leckdo tleská už samotnému pohybu kyvadla doleva či doprava a vidí v tom definitivní cestu kýženým směrem. Ale skutečný potlesk si zaslouží střídání moci. Takové, jaké přes všechna protivenství ukázal Istanbul. Uvidíme takové střídání moci i v Polsku či Maďarsku? Tak zní otázka pro střední Evropu.

LN, 25.6.2019