V pátek 24. června ráno jsem si pustila rádio, abych se dozvěděla, jak dopadlo referendum v Británii. V rozhlase právě vedli na to téma diskusi a já netrpělivě čekala na zprávy... Dodatečně mi došlo, že jsem přece mohla z průběhu diskuse pochopit, že se většina britských hlasujících vyjádřila pro odchod z Evropské unie. Jenže jsem si takový výsledek nepřála, a tak jsem prostě „neslyšela“, co diskutující říkají, nechápala jsem to. Nechtěla jsem to slyšet, chtěla jsem, aby Británie v EU zůstala.

Jak to s odchodem Británie z EU dopadne, to samozřejmě nevím, neví to ještě nikdo, ale všichni – tedy ne úplně všichni, ale každý, koho to zajímá a kdo aspoň trochu sleduje média – mohou vědět, jak to zatím dopadlo v Británii. Politická scéna připomíná krajinu, kterou se přehnala vichřice, Skotsko chce referendum o setrvání v rámci Británie, protestuje maličký Gibraltar a kdoví, jak to dopadne s Irskem. Proběhla slušně velká demonstrace požadující opakování všelidového hlasování. A navíc se v Londýně ozvaly návrhy, aby se metropole vyčlenila ze země a setrvala v EU. Libra výrazně klesla a bankéři v City se obávají, co bude s finančním centrem. První, kdo odešel z funkce, byl David Cameron, který se o vyvolání referenda přičinil lvím dílem. Neutěšené.

Vítězství brexitářů bylo těsné, a pokud Britové opravdu požádají o vystoupení, bude to přísně vzato znamenat, že o dalším osudu země rozhodla ne úplně přesvědčivá část občanů. O legitimním průběhu referenda a správném sečtení hlasů samozřejmě není pochyb – mé pochyby však míří k tomu, zda mělo smysl takové referendum konat. Nejvíc ze všeho to totiž vypadá, že všichni víceméně čekali to co já: že většina voličů potvrdí daný stav, takže se nic nebude dít, jedeme dál. Nu, nestalo se, hlas lidu zavelel jinak. Účinek byl pro zemi ničivý.

Proto mne poněkud zarážejí hlasy, které po obdobných referendech volají v jiných zemích. Chápu, že po nich volají politici, kteří opravdu chtějí Unii opustit, jen si nejsem jista, zda jim docházejí bezprostřední důsledky takového výsledku. Copak je nepoučilo to, co vidíme na britské scéně? Nebo si představují, že by to v jejich zemi dopadlo jinak? Že by se jí neprohnala analogická vichřice? Copak si opravdu myslí, že se v jejich zemi drtivá většina občanů chce zbavit evropské byrokracie a evropského „diktátu“ – a zároveň i volného pohybu, studia a práce po celé unijní Evropě? A že se ti, kdo s odchodem z EU nesouhlasí, zdrží protestů? Není vyloučeno, že hlasy vyzývající k referendu vyvolávají ti, kdo touží po politickém zemětřesení a doufají, že otřesy vynesou k moci právě je. Za normálních okolností k tomu slouží volby. Zastupitelské sbory pak slouží k tomu, aby se v nich dohadovali stoupenci různých názorů a hledali kompromis. Říká se tomu zastupitelská demokracie. Ale možná jsme k ní ještě nedorostli? Pak bude nejrozumnější zvolit si všemocného cara...

LN, 8.7.2016