Intervence do Afghánistánu, pyšně zvaná „Trvalá svoboda“, končí porážkou Západu, nikoli překvapivou. Překvapeni jsou jen ti, co léta obelhávali svět tak usilovně, až své lži sami uvěřili.
Od samého počátku vůbec nešlo o vojenskou bezpečnostní operaci s jasně vymezeným strategickým cílem, jehož naplnění by pak znamenalo ukončení operace. Šlo o typický sociálně inženýrský projekt, jehož završení nikdy nemůže být jasně definováno a který proto - jako ve všech případech - trvá tak dlouho, dokud z něj příslušné zájmové síly mohou těžit nějaký profit. Nakonec ale takový projekt vždy nutně končí fiaskem, protože - jak je u sociálních inženýrů obvyklé - nikdy nebere v potaz místní společenské poměry, potřeby a cítění obyvatel, jelikož jeho autoři veřejností pohrdají a mají pocit, že to je jen pasivní materiál pro jejich společenské konstrukce.
Americký prezident Biden, který ještě před měsícem tvrdil, že vzestup Tálibánu je nemožný, nyní pláče nad tím, že Afghánci prý nechtěli bojovat za svobodu. Ono to bude možná tím, že představy o svobodě mohou být různé. A že velká část afghánského obyvatelstva (včetně – jak se ukázalo – příslušníků afghánské provládní armády) si pod pojmem svoboda nepředstavuje například duhovou civilizaci z rukou amerických vojsk, civilizaci, kterou místním strkali pod nos třeba i tím, že americká a britská ambasáda v Kábulu na konci června vyvěsily na svých budovách symbol homosexuálních aktivistů. Není překvapivé, že třeba zrovna za tohle se Afgháncům umírat nechtělo.
Je nutno si z afghánského fiaska vzít poučení, a to především domácí. Většina naší politické reprezentace propadla dojmu, že měřítkem oddanosti ideálům demokracie je intenzita nekritičnosti vůči jakémukoli rozhodnutí našich západních vzorů, a to bez ohledu na naše vlastní zájmy. Tím ale naši politici riskují své zesměšnění, když po náhlé změně rozhodnutí našeho velkého vzoru nestíhají „vybrat zatáčku“. To by se nám nemohlo stát, pokud bychom si vždy kladli otázku, zda je to či ono rozhodnutí v našem zájmu (například posílat naše mladé muže střílet po domorodcích kdesi v horách a pouštích), a pokud bychom si nevystačili s odpovědí, že naším jediným zájmem je pověst poslušného a snaživého satelita.
Pozn.: Nemám potřebu hrát si na pobitevního generála. Už během bitvy jsem říkal například toto (před dvěma lety) a psal například toto (před třemi lety).
Naše společnost, naše civilizace má dost svých problémů a dost svých domácích úkolů. Nehrajme si na to, že je u nás vše dokonalé a že jedinou naší starostí je, jak tuto svou dokonalost vyvézt všude po světě. Intervence v dalekém zahraničí je neúčinná, zhoubná a odvádí nás od našich reálných dilemat. Pojďme řešit své vlastní domácí krize a těžkosti.
Převzato z blogu autora