V sobotu ráno jsem otevřela elektronickou poštu a byl v ní čerstvý dopis z Náhorního Karabachu: „Milí přátelé, Ázerbájdžán dnes zahájil novou válku proti Náhornímu Karabachu. Obracejte se, prosím, na své vlády, aby vyvíjely tlak na ázerbájdžánské úřady...“ Zděsila jsem se. Vyvíjet tlak na české představitele by asi nemělo moc smysl, ázerbájdžánská „kaviárová diplomacie“ přináší plody, ale hlavně – Náhorní Karabach je přece neuznaná daleká země, o které naprostá většina mých spoluobčanů ví tolik, že tam kdysi byla jakási válka.

Začala jsem horečně hledat na webech a pustila jsem si rozhlas. Nic. Že by se Karen v Karabachu zbláznil? Ne, to určitě ne, jistě ví, co píše. Je ale prostě přímo tam, ve Stěpanakertu, takže má informace z první ruky, zatímco agentury se ozvou až později. Ozvaly: po celé délce hranice prý vypukly potyčky mezi Ázerbájdžánem a Arménií. A každá ze stran prý z vyvolání konfliktu obviňuje tu druhou. Kdyby nebylo toho, že boje, v nichž umírají lidé, jsou vážná věc, musela bych se zasmát: představa, že by se Arménie rozhodla na hranicích Náhorního Karabachu oživit konflikt, který je už desítky let zamrzlý, je skutečně absurdní. Proč by to arménsko-karabašská vojska dělala? Že by chtěl maličký stočtyřicetitisícový Karabach „dobýt“ kus Ázerbájdžánu? Kus území bohaté osmimilionové země? To by museli přece být blázni!

Zároveň jsem si uvědomila, do jaké míry vázneme v nedostatku informací. Ázerbájdžánské informace jsou přece docela jasná propaganda, nikdo nechce vypadat jako agresor. Usoudila jsem, že se ázerbájdžánský prezident Alijev rozhodl řešit vnitřní problémy způsobem, jakým to diktátoři a autoritativní vládci obvykle dělávají: nabídnout svému lidu vnějšího nepřítele, proti kterému se může lid sjednotit – a zapomenout přitom na každodenní problémy s nedostatkem, korupcí, potlačováním svobody a dalšími nepěknými věcmi, které by ho mohly popouzet proti vládci.

Sjednotit Ázerbájdžánce proti Arménům není nic těžkého, média i představitelé obou zemí usilovně štvou jedny proti druhým, takže taková malá válka může vypadat jako docela přirozené vyústění dlouhodobého napětí. A zároveň jako naplnění vůle lidu, lid Ázerbájdžánu si skutečně může přát získat zpět území, o která ho válka z 90. let připravila. V Náhorním Karabachu se už od roku 1994, kdy tehdejší válka skončila příměřím, lze setkat s trvalými obavami z ázerbájdžánského útoku, které celé ty roky – a v poslední době čím dál víc – posilují občasné potyčky na hranicích. A teď tedy válka...

Boje naštěstí po třech dnech utichly, oznámila média. Pro jistotu jsem se mailem zeptala do Stěpanakertu, zda je to pravda. Prý je. Spadl mi kámen ze srdce: neuznaná zemička tak může existovat dál. Tedy zatím může existovat. Do té doby, než se zas někdo v Baku či v Jerevanu, v Moskvě nebo v Ankaře rozhodne, že „rozmražení“ konfliktu pomůže jeho mocenským zájmům.

LN, 8.4.2016