V úterý odpoledne jsem udělal to, co dělám zřídka. Připil jsem dvojkou červeného sám sobě a spoustě ostatních, protože německý ústavní soud konečně dostál své povinnosti. Podle jeho úterního rozsudku nakupuje Evropská centrální banka státní dluhopisy krizových zemí v rozporu s německou ústavou.

Vláda Merkelové a Spolkový sněm musí v budoucnosti plány ECB předem diskutovat a odsouhlasit. Abych to řekl jasně: Odteďka již nesmí ECB svévolně vydržovat země, jako je Itálie nebo Řecko.

O tom, jestli se vyhodí z okna miliardy nebo biliony eur, dosud rozhodoval nevolený a předem amnestovaný Mario Draghi. A proto si mohl dovolit furiantsky prohlásit, že ECB udělá pro záchranu eura „Whatever it takes“; volně, ale přesně přeloženo „Ať to stojí cokoliv“. Tuto hrozbu splnil a jeho nástupkyně Lagardeová nechtěla zůstat pozadu. Právě před několika dny si vymínila naprosto volnou ruku dál rozhazovat po libosti.

Ústavní soud v Karlsruhe se v úternímu rozhodnutí vyhýbal celá léta a zamítal řadu žalob proti jednání ECB a německé vlády. Vždy dal přednost postoji „více Evropy“ a samozřejmě to zkusil i tentokrát. V roce 2017 se němečtí soudci dotázali na názor Evropského soudního dvora v Lucemburku. A co si myslíte, že se po třech letech a za šumu proudů peněz dozvěděli? Evropský soud nemá nic proti tomu, aby Německo naplňovalo bezedné rozpočty jihoevropských zemí.

A tak se poprvé v dějinách nejvyšší německý soud rozhodl jinak, než Evropský soudní dvůr, a rozpoznal, že jeho rozhodnutí není v souladu s německou ústavou. Poprvé v dějinách. A tak jsem si připil na oslavu mé plnící se prognózy a taky na žal, protože se znovu potvrdilo, jak draho přijde obyčejné lidi svévolnost a nezodpovědnost vládnoucích. Ti budou i teď hledat možnosti, jak dále financovat zbankrotované členy eurozóny. Cesty k tomu najdou, ale logika vývoje pracuje proti nim. Jen to zoufale dlouho trvá.