Biden chce v Evropě oživit sílu a vliv Západu
Zkuste si sami na sobě malý test. Představte si, že se píše rok 1988 či třeba 1993 a někdo se zeptá: obhájí Západ své vedení ve světě? Potvrdí, že má navrch nad Moskvou i Pekingem nejen vojensky, technologicky a ekonomicky, ale i v „měkké síle“? Tedy v přitažlivosti svých svobod, kultury, módy i způsobu života a ve schopnosti je hájit? Ta otázka by byla pokládána za bláznovskou. Vždyť prakticky každý věděl, že samozřejmá odpověď zní „ano“.
Ta odpověď se zhmotnila na podzim 1989, kdy padl komunismus a Západ vyhrál studenou válku. Pak už si měl jen polepšovat. Jenže uplynulo třicet let a ta otázka je tu zas. A odpověď není tak samozřejmá jako v letech 1988 či 1993. Právě v tomto týdnu, kdy americký prezident Joe Biden poprvé zavítal do Evropy, bude Západ tu odpověď cizelovat, či ji dokonce hledat.
V neděli se v Británii opět sešli lídři sedmi nejvyspělejších zemí Západu (USA, Kanada, Japonsko, Spojené království, Německo, Francie, Itálie – skupina G7). Dnes se v Bruselu sejdou lídři států NATO. Zítra bude Biden jednat s EU. A ve středu v Ženevě s ruským prezidentem Putinem. Ty akce spolu formálně nesouvisí. Ale jsou součástí hledání odpovědi na výše zmíněné otázky.
Dokáže Západ obstát v konkurenci Číny a Ruska? Dokáže reagovat na mocenskou asertivitu Moskvy (anexe Krymu, sabotážní akce na území svrchovaných států EU a NATO) účinněji než jen rétorikou a vyhlašováním sankcí? Dokáže se prosadit vedle čínského ekonomického vlivu ve světě, tedy vedle investičního a ideologického projektu nové Hedvábné stezky, když sám je na dovozech z Číny až nepříjemně závislý? Další si můžete položit sami.
Jsou to otázky tak zásadní, že je nemůže vyřešit několikadenní jednání lídrů. Ale jisté činy či výroky skýtají alespoň nějakou oporu pro představu, jaký celkový obrázek se rýsuje.
Západ zažívá změnu v rétorice. Bidenova vstřícnost vystřídala Trumpův řinčivý slovník, což je dobře pro spojenecké svazky. Málo se zdůrazňuje, že schopnost uzavírat účinná spojenectví je komparativní výhodou Západu oproti osamělým obrům Rusku a Číně. I schopnost zapojit do hry poražené nepřátele (Německo, Japonsko) a profitovat z toho.
Jenže za vstřícnou rétorikou, jež svádí k potlesku dříve, než je vysloven argument, se vynořují spornější činy. Bude-li Biden jednat s Putinem, leckdo by čekal, že musí mít v záloze nějakou politickou zbraň. Aby mohl třeba říci: dokud nezačnete vážně narovnávat vztah s Ukrajinou, nezrušíme sankce proti plynovodu Nord Stream 2.
Jenže skutečnost je jiná. Biden do kamery odsouhlasí, že „Putin je zabiják“, sklidí potlesk, ale sankce proti plynovodu zruší ještě před setkáním s hlavou Ruska. Jakou zbraň či argument si tedy nechává pro jednání s Putinem? To je otázka za milion.
Lépe to vypadá s Čínou. Prosadí-li Biden dodávku miliardy vakcín proti covidu pro třetí svět, mohlo by to být fakt něco, co oživí tradiční „měkkou sílu“ Západu. Co zastíní ideologickou i ekonomickou konkurenci Číny i její projekt Hedvábné stezky. Čteme-li název toho západního projektu, Vybudujme spolu lepší svět, čiší z něj pokrokářství i svazáctví. Ale pokud by se povedl, zasloužil by si přídomek Marshallův plán pro 21. století.
LN, 14.6.2021