Demonstruje-li se v Polsku, hojně to bývá z důvodů „kulturních válek“. Třeba za právo na interrupci. Loni i za karantény vyšly do ulic tisíce žen proti zpřísnění potratového zákona. Potom by leckoho ani nenapadlo, že největší ženská demonstrace v Polsku se odehrála 30. července 1981 v Lodži.

Dnes její hesla působí jako z 19. století: Chceme jíst. Hladovějící všech zemí spojte se. Naše děti hladovějí. Nemáme sílu k práci. A žehnal tomu lodžský biskup.

Nebyl to první ani poslední z řady „hladových pochodů“ vrcholící před čtyřiceti lety. Byl však nejvýraznější počtem i tím, že jádro akce tvořily ženy s dětmi. Muži stáli mimo průvod, připravení jako ochrana pro případ zákroku policie.

Byla to ilustrace něčeho, co jsme u nás v této míře nepoznali ani za světových válek – hladu. Aby bylo jasno, nešlo o hlad s parametry třetího světa, o děti s nafouklými bříšky. Byl to hlad ve smyslu kolapsu distribuce potravin, kdy stát nebyl s to zásobovat občany ani těmi komoditami, pro které zavedl přídělový systém.

Rok po založení nezávislých odborů Solidarita ovládala protikomunistická opozice v Polsku dělnické hnutí. Vždyť Solidarita měla deset milionů členů a zahrnovala většinu dělníků. Měla takovou společenskou i politickou sílu, že dokázala prosazovat své konkrétní požadavky. Ale řízení státu i ekonomiky dále a plně určovali vládnoucí komunisté se svou ekonomickou nekompetencí.

Neefektivnost státu narostla natolik, že začalo kolabovat zásobování. A kolaps se natolik dotýkal běžného života, že lidé – ačkoliv Solidarita dosud držela své akce v rámci závodů – vyšli do ulic.

Ještě připomeňme toto. Dnes si už jen senioři pamatují, jak úspěšně hlad v Polsku využívala komunistická a u nás husákovská propaganda. Za příčinu kolapsu vydávala samu Solidaritu, její stávky i politické protesty. Jako by ten kolaps přišel až s ní v srpnu 1980.

Upřímně, propaganda to neměla těžké. Nemusela nic extra vymýšlet. Stačilo poslouchat, jak se lidé baví o Polsku, s jakým despektem hledí na cíle Solidarity a jaké vtipy si vyprávějí. (Ve stylu: „Jak vypadá polský sendvič? Dva tlusté krajíce chleba a mezi nimi jeden tenký.“) Stačilo zamlčet, že cukr byl v Polsku na lístky už od roku 1976 a další komodity se postupně přidávaly – máslo, mouka, rýže, maso, prací prášky, mýdlo, benzin, alkohol, čokoláda, boty…

Snad to lze říci i takto. Pokud platí, že nejúspěšnější propaganda je taková, která jen rozvíjí již utvořenou představu, u nás byl takovou propagandou obraz stávkujícího polského „netáhla“.

LN, 5.8.2021