Polské zákony mají být nadřazeny těm unijním
Občas by bylo zajímavé zjistit podíl lidí, kteří se vyznají v právu, na množství diskutérů, kteří se k právní věci rázně vyjadřují. Čerstvou ukázkou je téma, které nastolil polský ústavní soud, když zpochybnil nadřazenost unijního práva nad polským. Mluví se o tom již dlouho. Ale verdikt ústavního soudu tu debatu posunuje na vyšší úroveň. Na takovou, že německá média straší odchodem Polska z EU a výrazem „právní polexit“. A na českém webu padají silná slova: tu chválí tvrdý polský postoj, tu kritizují postoj český, který na tvrdost „nemá koule“, natož aby vedl přímo k vystoupení z EU. K tomu lze dodat pár věcí.
Za prvé. Politicky lze Poláky chápat. Pokud se třicet let po pádu komunismu nemohou zbavit komunistických soudců, neboť by tím prý porušili právní stát, musí je to rozčílit.
Za druhé. Silná emoce ale zastírá právní racionalitu. Polsko podepsalo vstupní dohodu s EU i Lisabonskou smlouvu. Polsko usiluje o něco, čemu Britové říkají „mít zároveň omeletu i celá vejce“: uchovat suverenitu a nadřazenost vlastních zákonů nad unijními, ale zároveň využívat volný pohyb lidí, zboží, kapitálu a služeb, tedy svobody stanovené unijními zákony. Jinými slovy si chce vybírat, kterými z těch zákonů se řídit bude a kterými nebude, což vytáčí Brusel.
Za třetí. Tento postoj žije i u nás. Když premiér straší „odevzdáním suverenity Bruselu“, že opozice „chce předat svrchovanost ČR europarlamentu a jiným zemím“, jako bychom slyšeli hlasy z Varšavy. Jistě, je to rétorika volební kampaně, má sebrat hlasy Okamurovi, ale džin už je z láhve venku.
Za čtvrté. Je tu podstatný rozdíl. Polská vláda kritizuje současné vedení EU, ale Poláci podporují členství v EU z 84 procent. Jinými slovy, polská vláda si může hrát na tvrďáky, Brusel může běsnit, ale Poláci stejně zůstávají „proevropští a prozápadní“, jak se říká. U nás to tak jednoznačné vůbec není. I proto patří premiérovy útoky na Brusel do kategorie těch, kterým se říká „neplaš hada bosou nohou“.
LN, 9.10.2021