Co když se Rakousko v říjnu vrátí do roku 2000?

Snad každý v této zemi ví, proč má smysl sledovat Rakousko. Nejen proto, že jsme čtyři sta let sdíleli jednu monarchii, dvě stě let jeden občanský zákoník a teď společně vzpomínáme, jak Marie Terezie zavedla povinné školní vzdělání. Nejen proto, že Rakousko prošlo vládní krizí a v říjnu – týden před námi – absolvuje volby (předčasné). Nejen proto, že v EU oponuje německé hegemonii, což nelze odbýt slovy, že se staví na zadní „špindírové z postkomunistického východu“. Rakousko je užitečná zkumavka vývoje v zemi na pohled nenápadné a neměnné.

Rakousko bylo letos první zemí EU, v níž byl ve volbách poražen populista: kandidát Svobodné strany na hlavu státu Hofer. Ale může se ukázat, že to bylo vítězství Pyrrhovo. Pro říjnové volby je zcela otevřená možnost, že vyhrají lidovci a vládu utvoří právě se svobodnými. Což by byl svým způsobem návrat do února 2000, ale právě jen svým způsobem.

Když tehdy sestavil vládu s touto stranou lidovec Schüssel, celá EU se vyděsila. Její členové zavedli proti Rakousku diplomatické sankce. A premiér Zeman se připojil, ač Česko ještě nebylo v EU. Že pak bylo s Vídní třeba jednat o Temelínu? Nejde to, sankce. Jenže uběhlo 17 let a stalo se mnohé. Různí populisté například do té či oné míry uspěli ve volbách. A hlavně: týž Zeman, který se coby premiér připojil k sankcím EU proti Rakousku za vládní účast Svobodné strany, coby prezident přijal Hofera jako kandidáta svobodných na hlavu státu a vyjádřil mu sympatie. Takže se rýsují otázky na závěr: jakému vyznění rakouských voleb bude Miloš Zeman fandit? Společné vládě lidovců a svobodných? A pokud ano, co ho přimělo změnit na ně tak zásadně názor?

LN, 23.5.2017