Válka na Ukrajině trvá už skoro dva měsíce – co jsme se za tu dobu dozvěděli o Rusku? A o sobě? Podle mne je nejdůležitější to, že naprostá většina ruských příznivců couvla. Jednak před tím agresivním vpádem samotným a jednak kvůli skutečně krutému zacházení ruských vojáků s civilisty.

Leckdo se dozvěděl třebas to, že Rusko zdaleka nebojuje pouze proti Ukrajině, bojuje spíš proti Evropě, proti našemu způsobu života, soužití a myšlení. Nezvratně jsme se také dozvěděli (jistě ne všichni, mnozí z nás to už věděli), že valná část ruského obyvatelstva žije v bludech. Ruská média i politici usilovně šíří myšlenku, že Evropa a NATO Rusko ohrožují, jsou to nepřátelé, kteří svého času nemálo přispěli k pádu Velké Ruské Říše – to znamená Sovětského svazu. Že to byla největší tragédie dvacátého století, to ruský prezident Putin oznámil světu už dávno. Valná část ruských obyvatel zřejmě jaksi nepostřehla, že Sovětský svaz byl sbírkou podmaněných národů, které se z jeho sevření uvolnily, jakmile to bylo možné. Proto také Rusové (ne všichni) zjevně vůbec nechápou, co by mělo být špatného na tom, kdyby se tyto národy s Ruskem znovu sjednotily… Fakt, že Ukrajinci hájí svou zemi, je pro ně tudíž jen důkazem, že je to země plná „nácků“ a že je nutné ji od nich před definitivním připojením „očistit“. To znamená pozabíjet je či vyhnat.

Můžeme nad ruskými televizními diváky povýšeně ohrnovat nos – ale nevzpomínám si, že by v Československu za normalizace propukaly nějaké masové protesty. Mediální propaganda umí svoje: v normalizovaném Československu jí stačilo, aby lidé mlčeli, byť třeba nesouhlasili. V Rusku je zaměřena poněkud jiným směrem. Samozřejmě je také stejně jako kdysi v Československu v souladu s tím, co se děti učí ve školách. Třeba o historii. (Dovolím si při této příležitosti připomenout čísi poznámku, že Putin nemůže v souvislosti s vpádem na Ukrajinu mluvit o válce, protože by mu nikdo nerozuměl – válka byla přece jen jedna, Velká vlastenecká, a tu Rusové vyhráli! A vůbec, válka je, když někdo přepadne Rusko.)

O nějakém historickém poučení z minulosti se ovšem dá za takových okolností sotva snít. Že by obecné povědomí v Rusku vůbec připouštělo, že porobené národy střední a východní Evropy (když už necháme stranou ty sovětské) nebyly v roli pokorných satelitů spokojené? Ani nápad. Měly se přece tak dobře jako Rusové a mnohdy i lépe, jak mohl zjistit každý, komu tam bylo povoleno vycestovat.

My bychom si ale nějaké poučení z dějin vzít měli a nemusí to být jen poučení z posledních pár desítek let. Jedním takovým poučením je, že se agresor, který nenarazí na dostatečně odhodlaný odpor, nikdy nespokojí s prvním dobytým územím. Vojenští a političtí analytici také rozumně uvažují, co by bylo dalším cílem, pokud ruské dobytí Ukrajiny nezkrachuje. Podněstří a Moldavsko? Jižní Kavkaz? Pobaltí? Nebo snad odvěký nepřítel Polsko?

LN, 22.4.2022