Evropská unie je právním společenstvím. Měla by se tedy držet vlastních pravidel. Ta hovoří jasně. I kdyby v Irsku smlouvu zamítli o jeden jediný hlas, bez jejich souhlasu neplatí. K čemu tedy to divadlo s další ratifikací? Je to metoda politického nátlaku na Iry, aby změnili názor? Nejspíš ano - tak ať to řeknou bez vytáček.

Část evropských politických elit naráží na svůj vlastní horizont a není schopna jej překročit. Tito lidé žijí v zajetí padesát let starých představ o evropské integraci. Nepochopili vzkaz plynoucí z krachu euroústavy, který byl nyní v Irsku jen stvrzen: ne všechny evropské národy chtějí nadále postupovat stejným směrem a stejnou rychlostí. Jestliže zejména Německo s Francií dál pracují na prohlubování ekonomicko-politicko-právního soustátí, budiž jim přáno. Ale co ti, kteří mají jiný názor? Cestou ven z tohoto bludného kruhu by mohla být vícerychlostní integrace. K tomu však je nutno opustit překonané eurofederalistické dogma Schumana a Monneta. Na takový krok ovšem většině evropských politiků schází představivost. Oni stále věří, jako před desetiletími, že síla je ve velikosti, že rozloha a počet obyvatel platí nejvíc. Jenže právě v dnešním globalizovaném světě záleží daleko víc na rychlosti, pružnosti, schopnosti adaptace. Tady evropský otesánek zaostává a žádná smlouva mu nepomůže.

Lisabonská smlouva může být nakonec nejrůznějšími právními a politickými úskoky prosazena. Bude to ale Pyrrhovo vítězství. Občané evropských zemí si na takové triky udělají názor sami. Jediným důsledkem bude podlomení důvěry v celý integrační proces.